Hledal normální lidskou tvář
Možná se Miloš Forman jevil jako suverén, který si je svou věcí vždy jistý. Byla to asi jenom obrana, protože opak byl pravdou: každé téma, jež se chystal realizovat, dlouze promýšlel a provázely jej pochybnosti – ne-li o tom, jak film natočí, tak jistě o tom, jak bude přijat publikem.
Když třeba odjížděl v roce 1965 na filmový festival v Benátkách, kde měl být uveden jeho dodnes slavný a citovaný film Lásky jedné plavovlásky, svěřil se v rozhovoru pro Svobodné slovo, že neví, jestli „bude lidem vůbec příjemné, že jim podobný příběh vyprávíme. Neřekl bych totiž, že líčí lásku příliš optimisticky.“
Režisér, který už získal ocenění v Locarnu za svůj snímek Černý Petr, přibližuje příběh „Lásek“jednoduše: „Banální příběh dívky, která prožije banální lásku,“řekl tehdy a pokračoval: „O lásce je možné hovořit buď z hlediska ideálů, nebo z hlediska zkušeností, a v tom je značný rozdíl. Můj film je pokus o sloučení obou těchto hledisek.“
Nehovořil často o své filmařské metodě, v úvodním medailonu dokumentárního cyklu Zlatá šedesátá se však rozpovídal víc. Když přijde řeč právě na jeho filmy oné éry – Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko, připouští, že nejvíc vzrušující bylo pro něj vidět na plátně „normální lidskou tvář“a možnost nechat neherce mluvit nestylizovaně, tak jak lidé mluví.
„Neznali scénář, já jim ho převyprávěl, říkal jsem jim přesně to, co v tom scénáři bylo. A oni pak museli lovit, co jim uvízlo v hlavě, říct to svými slovy. A najednou to mělo tu správnou auten- tičnost...“. O Konkursu, který jej uvedl mezi respektované tvůrce, prozradil, že ho točil jen amatérsky na šestnáctku kameru a s magnetofonem, který si koupil v Bruselu, bez synchronizace. Měl to být pouze „domácí filmeček“pro Šlitra a Suchého.
Vysvětlil tu také, jak nazíral na realitu, v níž v Československu v polovině minulého století začínal tvořit: „Nerozděloval jsem lidi na komunisty a antikomunisty, ale na ty, před kterými se bojím mluvit, a na ty, před kterými se mluvit nebojím.“A překvapivě říká, že 50. léta byla pro jeho uměleckou generaci požehnáním: „Inspirovala nás nejvíc reakce na tu nesmírnou pitomost, co se tady děla, co jsme dělali, byla reakce na tu nudu socialistického realismu.“Vzpomíná na Alfréda Radoka, s nímž jako pomocný asistent režie pracoval na filmu Dědeček automobil a potom i na slavné La- terně magice. „Radok byl pro mě pánbůh,“říká a za pramen živé vody v oné době běsnící ideologie označuje divadlo Semafor.
Miloš to zařídil
K režisérovým osmdesátinám uvedla v roce 2011 Česká televize kromě jiného i dokument BBC Miloš Forman – americká léta. V něm hovořili samí důležití lidé, s nimiž se Forman po odchodu z Československa potkával, pracovně i soukromě.
Slova obdivu a přátelství zněla v dokumentu z úst nad jiné renomovaných: Všichni, kdo v něm vystoupili, se shodovali, že Forman je pro herce režisérem snů. Woody Harrelson například tvrdil, že Larry Flynt byla jeho nejlepší role v životě, a pro Formana měl jen slova chvály: „Je vždycky svůj, člověk mimo systém, umí se na všechno dívat zvenčí, vždycky bude dělat paralely, portréty outsi- derů. Pět nebo sedm let nic nenatočí, nedá se k ničemu přimět, ale když se rozhodne, stojí to za to.“
V podobném duchu hovořili i další slavní herci. Murray Abraham, který na konkurz k Amadeovi přišel kvůli jiné postavě, měl jen posloužit ve zkušební scéně s budoucím Mozartem, a hned dostal roli Salieriho. Popisoval specifický Formanův režijní postup: „Sedí přímo pod objektivem, aby viděl přesně to, co vidí kamera, zcela soustředěný, vtahuje tě do své hlavy a nedovolí žádnou faleš. ,Stop! Tohle je blbost,‘ jakmile ti nevěří.“
Treat Williams vypráví, jak musel donekonečna bojovat o roli ve filmu Vlasy (Miloš Forman chtěl, aby dokázal prvnímu adeptovi na Bergera Geromovi Ragnimu, že si tu roli zaslouží, a tak je zval na stále nové konkurzy). Nakonec dotančil, a aby ukázal, že ze sebe vydal už úplně všechno, svlékal si kus za kusem všechno oblečení – až donaha. Šokovaný Regni jen opakoval: „Yes, yes...“„Miloš se nikdy nerozzlobí, ale když se mu zdá, že to není ono, frustrace z něj úplně vyzařuje. A jen říká ,ne, ne, ne, to není ono‘,“pokračuje Williams. „A když viděl, jak už nemůžu, poslal za mnou jednu krásnou ženu, která byla na place, ať mi řekne něco pěkného. Přišla a povídá: ,Víš, jak tady tancuješ na tom stole, jsi tak žhavej, chci tě.‘ A hned mi bylo líp. Miloš to zařídil.“
Pro toho, kdo se podrobněji zajímá o život a tvorbu Miloše Formana, je k mání dostatek pramenů, přinejmenším dvě verze jeho knižních vzpomínek, několik nejen českých dokumentů a rozhovory, s nimiž sice šetřil, ale jichž se přece jen za jeho poměrně dlouhé tvůrčí etapy nastřádalo dost. Ze všech vyplývá Formanova nechuť prosazovat se v médiích, zároveň však i nekonvenční upřímnost a schopnost nadhledu, pokud k odpovědím svolí, a také zaujetí tématy, o kterých spíš hloubá, než aby je povrchně rozebíral.
Keseyho zabavili na celnici
V dokumentu BBC vzpomínal na počátky přátelství s Formanem také herec a producent Michael Douglas. Vyprávěl, jak jeho otec Kirk, který disponoval právy k novele Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, přijel v roce 1966 do Prahy a kromě jiného mu promítli Lásky jedné plavovlásky. Setkal se i s Milošem Formanem. Řekl mu: „Pošlu ti jednu knížku, podíval by ses, jestli tě to zajímá?“„Samozřejmě, hned,“byl pochopitelně nadšený Miloš Forman. Kniha nepřišla, pomyslel si něco o planých slibech a zapomněl.
Nevěděl tehdy, že Kirkovi křivdil, že zásilku zabavili na celnici. „Po osmi letech, v New Yorku, mi tatáž knížka přišla od Kirkova syna Michaela. Setkal jsem se s Kirkem a on mi vyčetl, že jsem neměl tolik slušnosti, abych mu aspoň odpověděl.“Michael Douglas se stal, jak známo, producentem Přeletu nad kukaččím hnízdem – a kromě jiného vyprávěl, jak hledali představitelku hlavní ženské role, mrazivě tvrdé Velké sestry: „Tehdy nebylo v Americe společensky korektní, aby ženy ztvárnily tak zápornou postavu, ženské hnutí to nepřipouštělo. Přesto jsme hledali, až jsem potkal Louise Fletcherovou.“
Zlo podávané s andělským výrazem
Miloš Forman o Louise Fletcherové mluví jako o herečce jemné, něžné, s andělským výrazem. „Uvědomil jsem si, že zlo podávané s tak andělským výrazem je daleko působivější.“„Ta sestra měla všechnu moc, mluvila přirozeným hlasem, a říkala strašné věci,“usmívala se po letech Louise Fletcherová. „Na představení v Chicagu lidé vstali a aplaudovali při scéně, když mě McMurphy – Jack Nicholson – škrtí. To byl zážitek! Myslím, že speciálně tato scéna měla pro Miloše velkou symboliku; léta popíral, že by to mělo politické souvislosti, ale bylo jasné, jak to myslí.“
Se svými názory se v dokumentu o svých amerických letech výjimečně nezdráhal podělit ani sám Forman. „Jediné, co u filmu předem dokážu posoudit, je, jestli tomu věřím,“řekl například. „A v tom je všechno.“