Pro mě je Miloš Forman stále živý
Vsobotu ráno, když jsem se probudil, oznámil mi věcný hlas rozhlasového hlasatele, že oscarový režisér Miloš Forman zemřel. Byla to zpráva jako jedna z mnoha. Hlasatel nemá v úvazku se dojímat, sdělil nám tuto bolestnou skutečnost tak, jak mu velela jeho profese. Já, který jsem krátce předtím zapnul přijímač, jsem byl touto strohou zprávou těžce zasažen. Není to tak dávno, jen pár týdnů, co jsem mu poslal balíček DVD s našimi komediemi a před očima mám dopis, který mi vzápětí poslal. Hledím na jeho řádky a rodí se vzpomínky.
Mladík nabitý energií
Nejdřív jsem se seznámil s Miroslavem Horníčkem, pak s Jiřím Šlitrem, režisérem Roháčem, Svitáčkem a s Milošem Formanem.
Tato pětice mladých mužů tvořila jakýsi nevyhlášený kamarádský spolek, a než jsem se nadál, přijali mě mezi sebe. Zažili jsme spolu spoustu příhod, převážně veselých, protože jedno z pout, které nás spojovalo, byl stejný názor na humor. To byl také důvod, proč Miloš Forman přilnul k Semaforu, k divadlu, které mělo výrobu humoru ve své hlavní náplni.
A tak jeho prvním filmem byl Konkurs. Jednou byl přítomen našemu hledání talentů a okamžitě se rozhodl dát do Mladého světa inzerát, že Semafor potřebuje zpěvačku. Tedy ne, že by ji opravdu potřeboval. Způsobil jen, že se přihlásilo množství dívek, a Miloš Forman začal točit. Do dokumentu zakomponoval příběh, který mu odehrálo několik mladičkých neherců a taky Jiří Šlitr a já. A vznikl film – předchůdce slavné české nové vlny. Vidím před sebou toho mladého Formana, nabitého energií, jak přesvědčil mocné pány na Barrandově, že přiklepli nevelkou částku, aby tedy ten mladík předvedl, co dokáže. A on dokázal.
Následovaly filmy jako Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, jedenáctioscarový Přelet nad kukaččím hnízdem, Vlasy, Amadeus – to jsou jen namátkou vybrané tituly z jeho velkého díla.
V roce 1966 natočil semaforskou jazzovou operu Dobře placená procházka, tu pak v roce 2007 inscenoval ve spolupráci se svými syny v Národním divadle. Hrál jsem tam roli listonoše, tutéž roli, kterou jsem hrál v šedesátých letech v Semaforu a v její filmové verzi (kterou natočil dvakrát – jednou v roce 1966, podruhé roku 2009). Práce s ním byla nesmírně radostná. A ty následné večírky taky. V sedmdesátých letech mě oslovila StB s návrhem, abych jel na jejich útraty do USA a pak jim poreferoval o krajanech. Protože jsem se bál o osud divadla, nehnal jsem je do patřičných míst, ale vymluvil jsem se na Meniérovu chorobu, která mě sice už nějaký čas předtím opustila, ale v té situaci mi byla dobrá. Vysvětlil jsem, že delší cestu letadlem nesnesu. Možná že uvěřili, protože pak mi dali pokoj. Jenomže do New Yorku mě už dlouhý čas zval kromě StB i Miloš Forman. Neměl jsem šanci informovat Miloše o své situaci. Ostatně zjistil sám po čase, že nikam za hranice nesmím, a tak se do toho vložil s tou svou vervou a napsal přímo ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi
Vidím mladého Formana, jak přesvědčil pány na Barrandově, že souhlasili, aby předvedl, co dokáže. A on dokázal.