Emotivní výlevy arbitráži nesvědčí
Kolega Václav Vlk se na těchto stránkách prezentoval článkem ( Každý monopol je špatný, u arbitráží dvojnásob, 19. března 2018), ve kterém si stihl vyřídit účty s rozhodčím soudem „v Dlouhé“, s rozhodčím řízením jako takovým a na závěr i s rozhodci jako stavem. Skutečnost, že autor dopustil, aby emoce cloumaly jeho majestátem, ponouká k zamyšlení, co jej přimělo usednout za stůl a sepsat předmětný článek.
Přičítat to páně kolegově neúspěchu v konkrétním rozhodčím řízení, jak by se ze čtvrtého článku, kdy nájemce nebytových prostor neuspěl ve sporu s pronajímatelem, dalo usoudit, připadá býti malým a nízkým. Sklízet ve sporech úspěchy i neúspěchy je přece advokátův denní chléb a funguje prostá rovnice, že úspěch jedné strany sporu znamená neúspěch protistrany. Pokud by každý advokát, který ve sporu neuspěl, bombardoval veřejnost obdobnými vý- levy, měly by deníky rozsah několika stovek stran.
Naštěstí jsou takové výroky směrem k obecným soudům regulovány stavovskými předpisy advokátní komory a hrozbou kárné žaloby. O to více překvapí ze strany zkušeného advokáta obdobný výlev emocí obsahující řadu nepravd a omylů vůči rozhodčímu řízení a rozhodcům jako celku, aniž by ji podpořila jakákoliv racionální argumentace.
Pan kolega se mýlí v i tom, že rozhodčí soud „v Dlouhé“má monopol na rozhodčí řízení (pro pořádek, již ne tak krátkou dobu v Dlouhé ulici nesídlí a v rámci Prahy 1 se přesunul do Vladislavovy ulice). Náš právní řád připouští výlučně existenci stálého rozhodčího soudu zřízeného zákonem nebo toho rozhodčího soudu, jehož existence je zákonem připuštěna. Konkrétně jde o tři zákony – zákon o podnikání na kapitálovém trhu, zákon o komoditních burzách a zákon o Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. V souladu s těmito zákony existují Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha, Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno a konečně Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární ko- moře ČR. Mimo to existuje imožnost řízení před rozhodci ( ad hoc) kdy strany sporu vytvoří rozhodčí fórum zcela mimo jakoukoliv oficiální strukturu.
Zkušení advokáti od svých koncipientských let dobře vědí, že k soudu se chodí pro rozsudek a nikoliv pro spravedlnost. Není důvod, proč by to mělo být u rozhodčího soudu jinak a je škoda, že pan kolega Vlk ani nenaznačil, v čem ona tvrzená nespravedlnost rozhodčího řízení spočívá. Rozhodl snad rozhodčí senát v jím popisovaných kauzách v rozporu s právem? Žádné takové autorovo tvrzení však článek neobsahuje.
Zde je třeba poukázat na několik zásadních výhod rozhodčího řízení. Za prvé, pokud stranám připadá materie vzájemného vztahu z pohledu práva těžko uchopitelná, mohou si v rozhodčí doložce sjednat, že rozhodci nebudou rozhodovat podle práva, ale podle zásad spravedlnosti. Za druhé, v případech, kdy není v zájmu stran dlouhé čekání na pravomocný titul, lze sjednat, že rozhodci budou rozhodovat ve zrychleném řízení. Ve sporech před obecnými soudy však nic takového nepřipadá v úvahu.
Prohlášení, že rozhodčí řízení nemusí jeho účastník respektovat, je natolik nesprávné, že laik žasne a odborník se zdráhá uvěřit, že to není chyba v psaní. Přece pokud strany uzavřou platnou rozhodčí smlouvu jako dvoustranný závazek, musí ji podle zásady pacta sunt servanda respektovat, pokud ji společně nezruší nebo nezmění.
Tvrzení, že rozhodci nosí nos nahoru, by bylo úsměvné, pokud by nebylo provázeno prohlášením, že naději na úspěch v rozhodčím řízení před stálým rozhodčím soudem mají pouze strany zastoupené tou „správnou“advokátní firmou. Naznačování, že dobré vztahy s určitými osobami nebo s některými advokátními kancelářemi může mít vliv na úspěch či neúspěch ve sporu, se blíží naplnění skutkové podstaty snížení důstojnosti a dobré pověsti advokacie jako stavu, jakož i rozhodců, kteří jsou konec konců z velké většiny rovněž advokáty. Kolega Vlk se navíc omezil skutečně jen na toto prohlášení, aniž by ho nějak upřesnil. Má-li ale nějaké konkrétní obvinění z nepatřičného ovlivňování rozhodčího řízení, nechť tak učiní otevřeně a umožní celou věc prošetřit a podezření buď prokázat, nebo vyvrátit.
Pro pořádek upřesnění, rozhodčí nálezy jsou sice vydávány na hlavičkovém papíře rozhodčího soudu „ve Vladislavce“, ale rozhodují vždy konkrétní rozhodci vlastním jménem, a nikoliv rozhodčí soud jako orgán či subjekt, ale vždy povětšině stranami zvolení rozhodci.
Text pana kolegy ale přes veškerou negaci nese i jedno pozitivní poselství – má zájem na zlepšení pověsti i kvality rozhodčího řízení. V tom se naše zájmy shodují.
Ze strany zkušeného advokáta překvapí výron emocí ve vztahu k rozhodčímu řízení, obsahující řadu nepravd a omylů
Autor je členem představenstva České advokátní komory a místopředsedou Českého institutu pro popularizaci a revitalizace arbitráže (CZIPRA).