Češi stále hledají nějaké třetí cesty

Často by bylo lepší, kdybychom se více inspirovali v zahraničí, říká Antonín Mokrý, jenž letos stojí v čele evropské advokacie

LN Celý letošní rok jste prezidentem Rady evropských advokátních komor (CCBE). Bude to nejpernější rok ve vaší kariéře?

Stále zůstávám praktikujícím advokátem, navíc jsem členem představenstva České advokátní komory. Pro tento rok mám ale trochu volnější režim, nejsem panem předsedou úkolován tolik jako obvykle. Odhaduji, že sedmdesát až osmdesát procent času věnuji činnosti pro sekretariát CCBE v Bruselu, řídím chod organizace a také hodně cestuji – jak do Bruselu, tak na návštěvy do řady zemí, a to nejen po Evropě. Máme dobré vztahy i se zámořskými komorami v USA, Číně nebo Japonsku, jezdíme třeba i do Ruska či na Ukrajinu.

LN V mezinárodních strukturách se pohybujete už od začátku 90. let, kdy jste působil v mezinárodní organizaci mladých právníků. Co vás na tom nejvíce lákalo?

Znovuzrozená česká advokacie byla mladá, a přestože mohla navazovat na některé zkušenosti ještě z předválečné doby, musela si vybojovat své místo na slunci, znovu se etablovat jako nezávislé svobodné povolání po čtyřicetiletém výpadku. Lidé ve vedení komory jako předseda Karel Čermák, tajemník Jiří Klouza nebo Václav Král z mezinárodního odboru chtěli advokacii dobře prezentovat nejen uvnitř státu, ale i v zahraničí.

Jelikož jsem na začátku jako jeden z mála ovládal jazyky, začali mě vysílat na nejrůznější zahraniční cesty. To mě přivedlo i do Mezinárodní asociace mladých právníků (AIJA) se sídlem v Bruselu, sdružující advokáty do 40 let. Byli tam velmi zajímaví lidé, kteří mě inspirovali.

LN Co vám ta zkušenost přinesla? Je to osvěžující, že se oprostíte od problémů naší země?

Když se bavíte s lidmi ze zahraničí, tak si všimnete, že o Česku mluví poněkud jinými slovy, než jak jsme zvyklí doma. Nevnímají každý detail, ale vidí věci v kontextu, s určitým nadhledem. Některá témata, která my považujeme za klíčová, je vůbec nezajímají, a naopak některé otázky je zajímají eminentně. Poznal jsem řadu lidí v zahraničí, absolvoval jsem i odborné stáže ve Velké Británii nebo v Dánsku, díky tomu snad vidím ty věci objektivněji, z nadhledu. Pro mladé lidi je velmi důležité, aby někde delší dobu pobyli a skrze to lépe poznali sami sebe, ale i společnost, v níž žijí, tedy v širším než domácím kontextu. Česká advokacie naštěstí udržuje mezinárodní vztahy na velmi vysoké úrovni. A myslím, že by to slušelo i jiným právnickým profesím.

LN Vzpomínáte si na konkrétní příklad, kdy se zkušenosti ze zahraničí hodily?

Uvedu příklad ze začátků české advokacie. První advokátní zákon v roce 1990 konstituoval advokacii z lidí, kteří byli advokáty už za socialismu. Současně ale řada právníků pracovala v podnicích, a ti založili komoru komerčních právníků. Tehdy pomohl pohled do Evropy, kde je v drtivé většině zemí advokátní profese jednotná a bylo nám důrazně doporučováno, ať nedopustíme rozdělení na dvě komory. U nás byly proti spojení velké tlaky, mnozí advokáti se báli ztráty privilegií i větší konkurence od komerčních právníků, někteří komerční právníci si zase chtěli zachovat své výsadní postavení, například vmezinárodním obchodu.

Ale díky tomu, že tehdejší předseda komory doktor Čermák byl se zahraničím v čilém kontaktu a znal situaci za hranicemi, tak říkal, že se prostě musíme spojit. Díky tomuto vnějšímu stimulu nakonec převážilo hledisko dlouhodobé perspektivy, komory se spojily a vznikla jedna silná advoka- cie. Závidí nám to třeba v Polsku, kde je to dodnes rozdělené.

LN Je jedním z cílů CCBE právě sdílení poznatků dobré praxe mezi advokátními komorami v Evropě?

Je to tak, výměna informací je trvalá, průběžná a neustálá. Každým dnem člověk získává nové a nové stimuly a zjišťuje, jak věci fungují jinde. Mám ale pocit, že to není v Česku úplně běžná věc. Byť se už trochu více klade důraz na poznávání cizích právních řádů, stále existuje malá zkušenost s tím, jak to chodí venku. Řadu věcí by přitom usnadnilo, kdybychom se více inspirovali v zahraničí, neboť není třeba znovu objevovat něco, co už bylo dávno vymyšleno.

LN Jsme trochu zahledění sami do sebe?

Cítím určitou snahu neustále si udržet nějakou vlastní cestu. To je sice správné, protože národní zájmy a tradice se mají ctít, ale některé vyloženě technické záležitosti by šlo snadno vyřešit tím, že by se použil osvědčený zákon z ciziny a nevymýšlely se nějaké novoty, neboť ty většinou vedou po neprozkoumaných cestách nebo dokonce do slepých uliček.

LN Je hlavní rolí CCBE hájit zájmy evropské advokacie v legislativním procesu EU?

Já vždy říkám, že nehájíme primárně zájmy advokátů, ale především jejich klientů. Dodržování základních principů advokátní profese, jako je nezávislost advokáta, mlčenlivost, důvěramezi advokátem a klientem nebo zákaz střetu zájmů, totiž přináší prospěch hlavně klientům, nejen advokátům. Snažíme se tyto základní atributy profese udržovat a chránit, což není vždy politicky populární a někdy to naráží na odpor exekutivy, legislativy, jakož i bezpečnostních složek státu.

Naší prvořadou snahou je však podporovat zachovávání principů právního státu a demokracie, na kterých vše stojí a bez nichž nemohou práva a svobody fungovat. Tyto zájmy se pak snažíme prosazovat na úrovni orgánů Evropské unie. Našimi členy jsou ale i některé nečlenské země Unie, například Norsko a Švýcarsko, a dále máme 13 přidružených a pozorovatelských států, jako jsou například Turecko, Albánie, Moldavsko, Ukrajina nebo Gruzie. Navazujeme kontakty i dále, třeba s Kazachstánem nebo středoasijskými republikami.

LN Lze porovnat, nakolik naslouchají evropské orgány argumentům advokátů oproti tomu, s čím jste se setkal v Česku?

Každá evropská země má určité problémy s komunikací mezi politiky a advokacií a ne všude jsou vztahy perfektní. Mohu ale říci, že jsou země, kde je kontakt mezi ministerstvem spravedlnosti a profesní organizací advokátů pravidelnější, a lze tak lépe komunikovat názory na připravovanou legislativu. Třeba ve Francii se vedení advokátní komory jednou měsíčně scházejí s ministrem, podobné to je i v jiných zemích. Advokátům je tam více nasloucháno, politici více cení jejich hlas.

U nás se bohužel leckdy stává, že se advokacie k některým záměrům dostává až na poslední chvíli, nemá plnohodnotnou účast zástupců komory v pracovních skupinách, které legislativu připravují. Ale samozřejmě i v tradičních demokraciích někdy procházejí zákony, které jsou pro advokacii z hlediska zachování základních práv a svobod nepřijatelné. Třeba ve Francii byl přijat zákon o zpravodajských službách, který těžce zasáhl do advokátní mlčenlivosti. Teď je předmětem řízení před Evropským soudem pro lidská práva. CCBE se ke stížnosti připojila jako třetí, intervenující strana.

LN Opakovaně v rozhovorech zmiňujete, že jako největší nebezpečí považujete ohrožení vztahu důvěry mezi klientem a advokátem a prolamování mlčenlivosti. Nakolik je to intenzivní nebezpečí?

Ono to v Česku není tak masivní, jak by se někdy mohlo zdát.

Avšak je samozřejmě velmi nebezpečné pro důvěru v profesi jako takovou, pokud se mezi advokáty objeví kolegové, kteří se dostanou svým jednáním za hranu zákona a některá selhání, o nichž pak tisk okamžitě informuje, jsou velmi vážná. Na druhou stranu, kolegové obhájci si v minulosti třeba stěžovali na nadužívání domovních prohlídek u advokátů, ale jsem přesvědčen o tom, že to není zlá vůle státu, ale spíše usnadňování si práce policistů. Některé věci je obtížné prokázat, takže než aby volili složitou cestu k obstarání důkazů, tak si pro ně dojdou do advokátní kanceláře, kde se domnívají, že mohou být všechny „v jedné kupě“. Určitě to není systémové, jsou to individuální pochybení.

Není to ale specificky český problém. Třeba až loni se vyřešila situace v Holandsku, kde byla jedna renomovaná advokátní kancelář dva roky napojena na kontinuální odposlouchávání zpravodajských služeb. Nikdo o tom nevěděl, nebylo to posvěceno žádným soudním příkazem a přišlo se na to úplnou náhodou. CCBE se v té kauze velmi angažovala, spolu s nizozemskou advokátní komorou vstoupila do řízení jako vedlejší účastník a podařilo se dosáhnout soudního rozhodnutí, že zásahymusejí být okamžitě ukončeny. Tak se i stalo, ale jinak by možná pokračovaly dodnes…