Čekat na dítě tři roky je zločin!
Mezinárodní adopce krok za krokem
Na osudech dvou bratrů LN zmapovaly, jak nový občanský zákoník komplikuje opuštěným dětem cestu do náhradní rodiny.
V rodinném domku v Brně–Kníničkách u kuchyňského stolu snídá téměř tříapůlletý chlapec. Už několik týdnů čeká v Brně s novou rodinou na to, až soud rozhodne o jeho svěření do předadopční péče. Jeho budoucí rodiče se LN exkluzivně svěřili se svým životním příběhem, který názorně demonstruje, jak se celý proces adopce v Česku zkomplikoval.
Kanaďan Mark se svou ženou Sigrún žijí na Islandu. Spolu už v Česku adoptovali tři romské chlapce. Adopce ze zahraničí pro ně byla jedinou šancí, protože na Islandu nejsou děti, o které by se nedokázala postarat jejich širší rodina. Pro první dítě si přijeli do kojeneckého ústavu v Mostě před deseti lety. Postupně si k němu vzali i dva bratry, jeho bratrance.
Zatímco u staršího z obou bratrů ještě probíhala adopce podle zákona o rodině a trvala osmnáct měsíců, u mladšího už podle nového občanského zákoníku, který platí od roku 2014. A rozdíl? Osvojení v jeho případě trvalo víc než dvakrát tak dlouho.
„Situace obou dětí byla naprosto stejná. Stejný nezájem matky, řešily to stejné soudy a stejná sociálka, ale přesto u jednoho byla ta doba mnohem delší než u druhého,“potvrdila LN Helena Cidrychová z Kojeneckého ústavu v Mostě, kde bratři vyrůstali.
Tři roky jsou strop
Třetí dítě už osvojit nechtěli. Ale když se dozvěděli, že jejich mladší adoptovaný syn má v Česku bratra, rozhodli se požádat znovu o adopci. Zároveň si ale dali strop, jak dlouho na něj budou čekat. Mark měl jako podmínku, že nechce adoptovat dítě starší než tři roky. „Hodně jsem o tom četl a všichni se shodují, že čím déle je dítě v ústavní péči, tím je deprivovanější. Náš nejstarší syn tam byl 2,5 roku a je to na něm vidět. Je to báječné dítě, velmi chytré a moc ho miluji, ale je zjevné, že prožil spoustu psychologických dramat. Všechno je pro něj mnohem komplikovanější. Proto jsem říkal, že tři roky je absolutní maximum,“svěřil se s pochybnostmi.
Když ale chlapci byly tři roky, byl stále ještě v Kojeneckém ústa- vu v Mostě. A Mark prohlásil, že tím to pro něj hasne. „Jenže dva týdny nato zavolali, že je právně volný,“vzpomíná. Takže když nakonec odlétal na Island, byly mu tři roky a čtyři měsíce. Bude se
Soud rozhoduje o tom, že není potřeba souhlasu rodičů k osvojení.
Poté soud jmenuje opatrovníka za rodiče, který by měl podepsat souhlas s osvojením.
Opatrovník podepíše u soudu souhlas s osvojením.
Po třech měsících od podepsání souhlasu s osvojením musí soud dítěti jmenovat poručníka.
Po dobu šesti měsíců od podepsání souhlasu s adopcí se hledá osvojitel v ČR.
Pro mezinárodní adopci musí soud ustanovit ještě opatrovníka, který podepíše souhlas za dítě.
Městský soud v Brně rozhoduje o svěření do péče před osvojením do ciziny, což trvá asi pět týdnů.
Pokud Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí vydá po nějaké době souhlas s adopcí do ciziny, může o osvojení rozhodnout tamní příslušný orgán, většinou tedy soud.
Proces jako od Kafky
O tom, že je „něco shnilého“v systému adopcí, svědčí tak i úřední dokumenty, jako je třeba výroční zpráva Kojeneckého ústavu v Mostě za rok 2016. „Především nastavení občanského záko- níku vede k prodlužování pobytu dětí. Realita je taková, že v zařízení zůstávají nejdéle děti, o které nemá jejich vlastní rodina zájem,“píše se v něm.
Jak to tedy funguje ve skutečnosti? Když matka opustí dítě v porodnici, čeká se tři měsíce, jestli se o něj nezačne zajímat. Následně může soud rozhodnout o tom, že není potřeba souhlasu rodičů k osvojení dítěte. „Stávají se nám však případy, že se až rok čeká jenom na to, až soud rozhodne, že u dítěte, za kterým nikdo nechodil a nechodí, není potřeba souhlasu rodičů k osvojení,“uvedla Cidrychová.
Jenomže to není vše. Soudce sice rozhodne, že se rodiče nezajímali a dítě může být osvojeno, ale v ten moment zákon ukládá, že rodiče musí mít opatrovníka, který podepíše souhlas s osvojením za ně. V praxi se tak zase řádově měsíce čeká, než se rozhodne o opatrovníkovi. „Takže nám dítě vyrůstá v kojeneckém ústavu, zatímco by už mohlo být v náhradní rodině, protože rodiče se o něj nezajímají, ale právně to není možné zrealizovat,“dodává.
A až se určí opatrovník, ten pak musí jít podepsat souhlas s osvojením. „Bohužel máme i zkušenost, že trvalo třeba až pět měsíců, než opatrovník byl schopen souhlas na soudu podepsat,“upozorňuje. A když to nakonec podepíše, běží ještě tříměsíční lhůta, po kterou si může souhlas s osvojením rozmyslet a může ho vzít zpět.
Teprve po uplynutí této lhůty je dítě takzvaně právně volné k adopci. Tím se ale zároveň zastavuje výkon práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti a dítěti se musí ustanovit poručník, aby mělo nějakého zákonného zástupce. Takže to je další krok, kdy soudce musí vydat nějaké usnesení či rozsudek.
A Sigrúnino třetí dítě? To je podle ní názornou ukázkou toho, jak u nás celý proces adopce drhne vinou současné legislativy. „U něj byl průšvih v tom, že byl u soudu z velkého města, kde ty lhůty jsou asi nejdelší. Je to typická oběť problémového systému, který u nás funguje,“soudí Cidrychová.