Bob Dylan nadchnul i podesáté
Právě atmosféra nedělního koncertu se totiž výrazně lišila od všech předchozích českých zastávek na Dylanově nekonečném turné: hala je to košíkářská, tudíž výrazně menší než haly primárně hokejové, ve kterých doposud u nás většinou hrával (výjimkou byly tři po sobě jdoucí koncerty v roce 1995 v pražském Kongresovém centru). S malou nadsázkou by se dalo říct, že tento koncert odhadem pro nějaké tři tisíce lidí byl vlastně „klubový“. Ta blízkost mezi pódiem a hledištěm minulým koncertům dost chyběla. První bod k dobru. Ti, na které se nedostalo vstupenek, odpustí...
Bob Dylan se ovšem na každém koncertě u nás, ať už se odehrával kdekoli, představil v trochu jiném světle. Vezmeme-li si jen ty poslední, v roce 2010 v pražské O areně vystoupil coby hitmaker s programem bezmála postaveným podle mustru „greatest hits“. O čtyři roky později na témže místě představil program mnohem více fajnšmekrovský a – alespoň co do dat vzniku písní – modernější, v tom se podobal tomu brněnskému, ovšem výhradně autorský.
Zřetelná radost z hraní
I brněnské vystoupení hodně sázelo na písničky z posledních autorských alb, to poslední, Tempest, bylo zastoupeno pěti kousky a stranou nezůstaly ani desky Time Out of Mind, Love and Theft či Modern Times. Jednoznačné hity, to znamená písničky ze 60. let, koncert zarámovaly: Don’t Think Twice, It’s All Right a Highway 61 Revisited přišly po úvodní Things Have Changed, kterou svoje koncerty Dylan tradičně zahajuje už řadu let, a druhá jmenovaná se se svým nervním rockovým rytmem postarala o první vrchol večera.
V přídavku pak zazněly hity Blowin’ in the Wind a Ballad of a Thin Man. První v okouzlují- cím šramlovitém podání a druhá s náležitým valivým feelingem, obě pak se zřetelnou radostí z hraní. Jako by i u takových profíků najednou spadla nervozita a užívali si každý tón i v podstatě jamovaný chorus. Do stejného tyglíku sáhl Dylan ještě uprostřed koncertu v podobě Desolation Row, o jejímž textu se sice píší knižní studie, ale v této koncertní podobě je až úmorně sáhodlouhá, bez výraznějšího hudebního povýšení.
Na tomto turné Bob Dylan připomíná i svoji aktuální tvorbu, jež není autorská, nýbrž pouze interpretační, v podobě zařazení několika písní z Velkého amerického zpěvníku. V Brně zařadil tři, Melancholy Mood, Come Rain or Come Shine a nejznámější, a tudíž nejaplaudovanější Autumn Leaves. V nich vstal od klavíru, na který se jinak po většinu večera (dlužno dodat, že oproti minulosti zvukově velmi výrazně) doprovázel, ležérně se chytil stojanu s mikrofonem uprostřed pódia a s protřelostí barového „croonera“všechny tři vystřihl nad očekávání koncentrovaně.
Výrazně jej podpořila kapela, která se v těchto sonzích doslova táhla jako med, nejvýraznějšími instrumenty byl kontrabas hraný smyčcem v rukou Tonyho Garniera a pedálová steel kytara multiinstrumentalisty Donnieho Herrona. Ten byl i s dalšími nástroji ve zbytku repertoáru (lap steel kytara, mandolína, housle) zvukově nejpřínosnějším členem kapely.
Repertoárově velmi zajímavý a interpretačně standardní koncert měl vlastně jen jedinou chybu: nějakou dobu trvalo, než se podařilo nastavit slušný zvuk (nebo si možná časem ucho zvyklo). Za ty dvě hodiny, strávené s tak mimořádným tvůrcem relativně téměř tváří v tvář, šlo však o daň, kterou bylo lze bez mrknutí oka zaplatit.
Byl to už desátý koncert Boba Dylana v České republice, takže pamětníci měli s čím srovnávat. Vůbec poprvé se ale nejslavnější písničkář historie zastavil v Brně. Přivítala jej vyprodaná hala Vodova. A právě tento fakt spoluurčil vyznění celého večera.
Bob Dylan