V srdci syrské temnoty

Západní raketový útok uspěl. Ale až příliš připomněl filmy, jako je Coppolova Apokalypsa

Francouzský prezident Macron řekl, že sobotní útok byl nezbytný už proto, aby vrátil důvěru našemu společenství. Tedy západnímu. Měl pravdu, ovšem s „drobnou“výhradou.

Útok na syrské chemické kapacity přispěl k tomu, že západní společenství je chápáno jako akčnější než dosud. Schopnější prosadit to, co samo říká. Ukázal, že západní (americká) vojenská technologie je stále špičková a v těchto případech bezkonkurenční – tedy když protivník odpovídající technologii nemá, pokud mu ji Moskva nedodá. Přesvědčil mnohé, že západní společenství si nejen drží svou morální laťku (nepřípustnost chemických zbraní), ale když přijde na lámání chleba, je s to ji prosadit vojenskou silou.

To vše je zřejmě pravda. Ale nepřesvědčuje o tom všem západní společenství jen samo sebe? Své politiky, vojenské i myšlenkové postupy, značnou část svých voličů? Nebo o tom dokáže přesvědčit i hlavní hráče v Sýrii – Rusko, Írán, Turecko?

Už žádná další Libye

Útok se zdařil. Někdo by řekl: až podezřele hladce. Jiný by dodal: jako by byl konzultován s Rusy a ti pak dali avízo Asadovi. Jinak se jen těžko vysvětlí, že rakety zasáhly cíle, leč nikoho – alespoň podle dosavadních zpráv – nezabily. Nezasáhly vojenská zařízení ani životní zájmy, jež má v Sýrii Rusko (na požádání suverénní syrské vlády, jak rádo zdůrazňuje). Putin projevil rétorický nesouhlas. Musel. Už proto, aby nevypadal jako zcela pasivní. Zřejmě uvítal i zprávy, že je prý v Rusku kritizován za slabost. Už proto, aby mohl zdůrazňovat, že právě on je ten racionální. A že místo něj mohou přijít jinačí jestřábi. Ale ve skutečnosti neztratil vůbec nic. Přesvědčením Západu o vlastním úspěchu se dojímat nemusí.

Na útoku zaujalo, jak hladce proběhl, ale ještě zajímavější je to, že se spokojil se zásahem pár vytčených cílů. Když to šlo tak hladce, proč se nerozvíjí ofenziva? Proč nepotírá ztělesněné Zlo (rozuměj vládní síly) a nepodporuje ztělesněnou Oběť (rozuměj islamisty a rebely nejrůznějšího druhu)? Odpovědi se nabízejí samy.

Jednak proto, že pak by Rusko odpovědělo jinak než jen rétoricky. Ještě je v paměti, co americký ministr obrany Robert Gates psal do The New York Times o Putinově postoji po svržení Muammara Kaddáfího. Když Putin v roce 2011 viděl, jak se z humanitárního zásahu stala změna režimu, prý si přísahal: „Už žádná další Libye.“A tohle myslí vážně.

Za druhé proto, že Západ cílí do značné míry na vlastní voliče. Proto si vystačí s morálním gestem (útokem na chemické kapacity), ale jádrem jeho touhy je stažení vlastních vojáků. Donald Trump to říká bez okolků a nahlas.

Za třetí – a hlavně: Západ nemá pro válku v Sýrii strategické cíle, jež by přesáhly morální odpověď na emočně silnou událost. Rusko chce být patronem celistvé a suverénní Sýrie. Írán ji mění v další Libanon s vlivem šíitských milic. Prioritou Izraele je tomu zabránit. Turecko buduje nárazníkový pás mezi syrskými a tureckými Kurdy. Jen Západ jasný cíl nemá. Takovým cílem přece nemůže být boj proti chemickým zbraním. A pokud by jím byl, tak to vše připomene Coppolův film Apokalypsa o vietnamské válce. (De facto přepis Conradova románu Srdce temnoty.)

Je to v rámci denní normy

Kapitána Willarda (ztělesňuje ho Martin Sheen) pověří americká generalita zvláštní misí. Má zlikvidovat plukovníka Kurtze (Marlon Brando), jenž zešílel, v odlehlé džungli velí vlastní armádě a vraždí i Američany. Jenže. „Obžalovat tady někoho z vraždy,“říká Willard, „je jako dávat ve formuli jedna pokuty za rychlou jízdu.“Zní to cynicky, ale ta postava není cynická, ba ani arogantní. Je vlastně archetypální a docela zapadne i do prostředí současné fáze války v Sýrii.

Willard ví, že masové vraždění je normou, ba účelem táhnoucí se války. Tak jako rychlá jízda je normou i účelem automobilových závodů. Že může mít smysl to celé zastavit, třeba vojenským vítězstvím či dohodou, ale těžko má smysl pořádat hon na jednoho muže, který se „utrhl ze řetězu“a ohrožuje jiné.

Jak vypadá tohle uvažování přenesené do poměrů Sýrie? Válka běží už sedm let. Bilance obětí sdělují toto. Nejvíce (v rozmezí 354 až 499 tisíc mrtvých) uvádí Syrská observatoř pro lidská práva. Nejméně (156 tisíc mrtvých) pak syrské Dokumentační centrum násilí. Vezmeme-li si kalkulačku, zjistíme, že pro nejvyšší odhady vychází denní průměr 97 zabitých denně. Pro nejnižší odhady pak 43 zabitých denně. Jinými slovy: počet obětí chemického útoku (nezávisle ještě neprokázaného) ze 7. dubna, jakkoliv působí otřesně, je na úrovni každodenní normy v Sýrii i podle nejstřízlivějších odhadů.

I když to tak může působit, nejde o návod k cynismu. Je to jen pomůcka pro jeden konkrétní účel: jak rozlišit účinnost morálního gesta, jakým je jeden raketový útok, od strategického uvažování, jež by mířilo ke stabilizaci Sýrie.