Krásná nová Evropa
Francouzský exprezident Valéry Giscard d’Estaing toho v politice zažil hodně. V době, kdy se u nás začal zmizíkovat stalinský kult, se stal poprvé poslancem Národního shromáždění. A za časů husákovského bezčasí společně s německým kancléřem Helmutem Schmidtem inicioval vznik společné evropské měny. Politickou kariéru Giscard d’Estaing pověsil na hřebík sice již před čtvrt stoletím, doyen francouzské politiky ale nepřestal snít o Evropě. Dvaadevadesátiletý bývalý šéf Elysejského paláce minulý týden spoluzaložil hnutí Re-imagine Europe. A být jen čistě na něm, nějaké napětí mezi východem a západem EU by vůbec nenastalo. Až na dvě výjimky (Polsko a Rakousko) by totiž země východní a střední Evropy z Unie vyloučil.
Nemysleme si, že jde jen o snění starého pána, jenž vzývá jednoduchou Evropu, kterou znával – bez migrantů, dluhů, složitých rozhodovacích mechanismů a dramatických platových rozdílů napříč starým kontinentem. Úvahy o tom, že s východním křídlem Evropy je třeba něco udělat, se objevují také u současného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, kterého ostatně Giscard d’Estaing označil za svého prvního skutečně proevropského následovníka v Elysejském paláci.
Macron pochopitelně nechce nikoho vy- lučovat. Ale v rámci debat o dalším sedmiletém rozpočtu EU na léta 2021–2027 se už nechal slyšet, že by kohezní fondy, druhá největší položka unijního eráru po zemědělských dávkách, měly být vypláceny jen těm zemím, které nevytvářejí daňový a sociální dumping nebo neporušují vládu práva a demokracie. Není si těžké přeložit, že druhá podmínka je ušita na míru „potížistům“typu Polska a Maďarska, do té první spadá z pohledu Francie ale i Česko.
Proti snění o krásné nové Evropě lze samozřejmě snést tisíc a jeden argument. Od lepšího hospodářského výkonu východu Evropy přes společné dluhy eurozóny až třeba po fakt, že francouzské firmy samozřejmě na levné práci u nás dobře vydělávají a ani by je nenapadlo, proč by to mělo být jinak. Faktem ovšem je, že na to Česko na rozdíl od zbytku visegrádské čtyřky nemá páky.
Nejsme Poláci, jež již jen kvůli velikosti nikdo neobejde. Nemáme euro jako Slováci, kteří tak jsou součástí euroskupiny, sice neformálního, ale vlivného minisummitu lídrů, z něhož dostáváme leda tak svodky. A v Česku není Viktor Orbán se svým Fideszem, váženým členem Evropské lidové strany, partaje, kterou si eurolidovci rok před volbami do unijního parlamentu předcházejí.
Strašit rozpadem Evropy není namístě – pokud sami nebudeme chtít z EU vystoupit. Tlaky na federálnější Unii, v nichž bude kurz určovat západní Evropa, ale budou sílit. A neškodí si občas připomenout, že v téhle debatě Česko na rozdíl od svých sousedů tahá za pořádně krátký konec provazu.
Proti snění lze samozřejmě snést tisíc a jeden argument. Od lepšího hospodářského výkonu východu Evropy přes společné dluhy eurozóny až třeba po fakt, že francouzské firmy samozřejmě na levné práci u nás dobře vydělávají.