Jiná Koukalová – volání o pomoc
Kniha osmadvacetileté biatlonové hvězdy je příručkou o tom, „jak se to nedělá“
Knižní biografie Gabriely Koukalové je varováním rodičům, kteří chtějí mít z dítěte špičkového sportovce a neznají míru. Varováním mužům, kteří v komunikaci se ženami používají mužské modely myšlení. Varováním novinářům, že přátelit se se sportovci, vzhlížet k nim a zároveň o nich psát je profesionální smrt. Publikace osmadvacetileté biatlonistky je příručkou, „jak se to nedělá“.
Zhruba třetina stránek z necelých tří set je o tom, co udělala špatně. Asi polovina textu je útokem na lidi z nejbližšího okolí – co oni udělali špatně, jak zásadně ji poškodili. Zbytek připadá na vyznání lásky, v podstatě týmž lidem, ujišťování o vlastním pozitivním postoji k životu a několik rad do života.
Žurnalista Martin Moravec vtiskl psavecky zručnému dílu zajímavou strukturu, jež předčí desítky upachtěných životopisných knih českých sportovců. Zprvu lineární děj je obohacen o flashbacky a je v něm rozmístěno několik vábniček na děj příští, takže zvědavý čtenář se probrodí i pasážemi, jež ho až tak nezajímají. Ostatně marketingově mistrné upouštění některých pikanterií na veřejnost ještě před vydáním je navnadilo dost.
Když se zdá, že kniha ztrácí dech, neboť nosná témata jsou vyčerpána a zbývají už jen drobnější epizody, byť nikoli méně emotivní, čtenářovu pozornost vybudí poslední a nejdelší kapitola, sestavená jako sled úryvků z údajného autorčina deníku, jejž si začala psát loni na podzim. „Už nevím, jestli to bylo víc ze zoufalství, nebo z dlouhé chvíle,“tvrdí Koukalová a potvrzuje podezření poučenějšího čtenáře, zda ono psavecky zručné dílo není zručné až příliš.
Najít samu sebe
Od prvních stránek působí text dojmem, že je psán dvěma lidmi. Dojem obvykle způsobený nesouladem mezi protagonistkou a ghostwriterem či redaktorem patrně odpadá, neboť kniha vyšla nákladem rodiny Koukalových. Jelikož se jedná o ich-formu, může jít o záměr posílit s pomocí vrstvených vypravěččiných protimluvů emoční vyznění. Jestliže ano, bylo to zbytečné, emocí je i tak dost.
V osobní zpovědi, jíž kniha má být zejména, si nevyrovnaná nejlepší sportovkyně loňského roku silně odporuje. Původní tvrzení převrátí v jiné a pak ještě jednou. Třeba: na škole byla divoká – dnes se za to stydí – rebelem zůstává i teď – už to nedělá, je přece dospělá – ráda by se odvázala, ale nemůže...
Do takové hádky svého druhu vstupuje několikrát v závěrech kapitol jako deus ex machina ještě třetí „autor“, s morálním ponaučením. O tom, jak by měli známí lidé vyprávět své strastiplné příběhy, aby od podobných potíží zachránili třeba jen jediného člověka. Nebo jak je nutné hrát vždy podle pravidel, a hlavně nedopovat!
Tyto poněkud strojené odstavce obsahuje kniha, jejíž autorka na sebe předtím prozradí, že lhala a zatajovala důležité informace a že v kariéře porušila tolik pravidel, že by stálo za to knihu přečíst znovu a spočítat je.
I po prvním přečtení zůstává znepokojení, že tam, kde text vypadá autenticky, se v něm v podstatě volá o pomoc. Žena s poničenými nervy i zdravím, táhnoucí za sebou traumata z dětství, nejistá, nesebevědomá a pronásledovaná osudem, neumí skrze chvíle štěstí zažívané při vítězstvích, ve společnosti milovaného muže ani o samotě najít sama sebe. Za příklad poslouží kapitoly věnované svatbě.
Klíč v popisku
Z médií známe třaskavé pasáže o problémech s přijímáním jídla, nenávisti mezi ní a bývalém trenérem, nevraživosti uvnitř ženské reprezentace. Jejím členkám Koukalová přisuzuje záporné vlastnosti, jaké předtím popsala u sebe. Nejsmutnější a nejhrůznější místa jsou však ta, v nichž líčí týrání ze strany rodičů. I když je miluje, nerozpakuje se charakterizovat matku a otce jako sociálně deprivované osoby.
Titul knihy Jiná je spíše marketingový tah. Z obecného hlediska je to vlastně banální story, podobné prožívají tisíce sportovců po celém světě. Text jde však tvrdě po emocích, a jelikož vypravěčka je ve sportu úspěšná a stala se celebritou, to, co čteme, má značný dosah a obecnou platnost. Kolik nevědomých rodičů, zabedněných koučů, povrchních novinářů, necitlivých učitelek, omezených terapeutů, lékařů a poradců mezi námi je?
Úspěšná a oslavovaná žena sama sebe líčí jako celoživotní pacientku několika medicínských oborů. Možný klíč k její knize může být skryt v závěrečném fotodoprovodu. S korunkou sportovní královny na hlavě i z pláže na Maledivách se populární Gabi směje. Avšak v popisku k úplně poslednímu snímku, na němž pózuje se čtyřmi zahraničními soupeřkami, stojí: „Aspoň díky nim jsem měla pocit, že někam patřím.“Má to znamenat, že nepatří ani domů, ani do manželství, ani do českého biatlonu, který odmala nenávidí? Těžko říct. Buď o pomoc skutečně volá sportovkyně, nebo to tak napsal umný ghostwriter.