Formanův odchod – konec jedné etapy

Fakt, že Miloš Forman mezi námi už není, vnímám jako mezník, jako chvíli, kdy se dějiny filmu pootočily, přelily do nějaké další etapy. Je to podobné, jako když Václav Havel odešel z funkce a poté z našich životů – něco se stalo.

Když odcházejí tyto veličiny, tyto vrcholy a ikony společnosti nesoucí svůj význam, který určuje celek a vnáší do něj smysl, teprve v těchto chvílích pocítíme, čím pro nás tyto osobnosti byly, co reprezentovaly a jak tvořily dějiny svými idejemi.

I nás a moji generaci Miloš Forman zásadně ovlivnil, i když mnohé třeba jen neuvědoměle a podprahově. Na začátku 90. let hledala česká kinematografie svou tvář a mne už ve famáckých škamnech přepadl intuitivní pocit, že český film může být ve své esenci zdánlivě obyčejným záznamem všední reality, učiněný ovšem s takovým pozorovatelským bystrozrakem, že je s to nahlédnout té realitě pod povrch. Bylo to jasné: 90. léta se mohla v hledání obsahů, výrazu a stylu opřít o esenci kvality československého filmového zázraku 60. let, tedy i o formanovskou školu (s nezanedbatelným přínosem Jaroslava Papouška a Ivana Passera), která byla v rámci pestrého celku své doby ve svých dosaženích patrně nejvíc úspěšná.

Ale nešlo přece jen o úspěch, šlo o cit a o lásku k těmto skvělým filmařům a k Miloši Formanovi. A ten nás učil ve své laboratoři cinéma vérité základům filmového vidění: jak uvidět situaci a příběh přesně a bez manipulace, jak vysnít filmovou postavu a najít její přesné ztělesnění v realitě bez ohledu na představy o hraní a herectví, jak psát a strukturovat filmový dialog, který je „odposlouchaný“i dramaticky vystavěný. Jak snímat děje „neviditelnou“kamerou a zastřít tak ruku režiséra, aby mohla zaznít naplno sama snímaná skutečnost.

Miloš Forman svým viděním a přístupem jako by znovuodhalil lumierovskou podstatu realistického filmu, je studnicí a zdrojem inspirace pro každé další možné filmové vyprávění. Tuhle svou českou objevitelskou zkušenost úspěšně vtělil do svých amerických oscarových opusů.