Romipen a čechipen. Přemýšlejme o nich

Představte si, že uděláte nějakou chybu, takovou, za kterou se trochu stydíte, a zároveň to nebyl úplně záměr. Nestihnete včas odevzdat daňové přiznání, omylem vytopíte sousedy, váš pes vyhrabe díru pod plotem. A soused nebo daňový poradce vám chtějí sdělit, že jste udělal něco opravdu, ale opravdu ošklivého, co odporuje dobrým mravům a dobrému soužití mezi lidmi. A řekne vám, že nemáte pořádné češství. To si člověk představuje těžko, že? Ale v jedné části naší populace se to děje.

V romštině existuje slovo , romipen‘, které popisuje něco jako dobré mravy nebo dobré vychování. Romipen má vést k zachování dobrých vztahů mezi lidmi. Lze ho mít anebo taky nemít, podle toho, jak se člověk k druhým chová. A v současné době se uvnitř romské komunity diskutuje, co všechno ještě do romipenu patří a co už nikoli. Lze mít romipen a neumět romštinu, být gayem, mít světlou barvu pleti a podobně? Je evidentní, že téma je v mezigeneračním pohybu a prochází velkým vývojem.

V neděli 8. dubna proběhly v pražském divadle Archa oslavy Mezinárodního dne Romů pod taktovkou Ara Artu. David Tišer, předseda sdružení, k romipenu říká, že romipen znamená „být přísný k sobě a tolerantní k ostatním“. A právě proto, že je téma v pohybu, rozhodl se jeho tým letošní oslavy MDR věnovat tomuto tématu.

V Arše jsem si uvědomila, že je evidentní, že se v českém prostoru profilu- je nová elita lidí, kteří mají sice menšinovou zkušenost, mají v sobě ale zároveň něco světového. Nebojí se tázat po svojí identitě, neutíkají se do menšinové identity obětí, ale naopak rozvažování o svých tématech dávají k dispozici široké veřejnosti, a nastavují tím do jisté míry i zrcadlo. Nikoli většinové populaci, ale nenávisti a jalovému populismu. Jejich vzkaz je jasný – nemusíme se cítit jako méněcenní, prostě proto, že nejsme. Naopak – pojďme společně zkoumat, kdo vlastně jsme a co nás vede k tomu, co vlastně děláme.

Ocenění tvůrčího potenciálu Romů

Úvahy o romipenu mě na onom galavečeru přivedly i k úvahám o tom, jestli existuje něco jako „čechipen“. Máme něco takového, a pokud ano, tak jak bychom to pojmenovali a nadefinovali? A hned mě napadá jeden příklad přímo spojený s oslavami Mezinárodního dne Romů. Na galavečeru vystoupil i Michal Horáček, který byl pozván a přišel. Ve své řeči děkoval všem těm skvělým lidem, kteří takovou akci dokázali zorganizovat a mají tak obrovský tvůrčí potenciál.

Před dvěma roky byl pozván k promluvě na stejnou akci ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Ten tváří v tvář plnému sálu romské elity a jejich neromských kolegů a přátel vyslovoval politování nad tím, že Romové nejsou dostatečně vzdělaní. Před dvěma roky jsem se v tom sále styděla až do morku kostí za to, že mě s tím člověkem něco spojuje. Letos jsem měla radost, že mohu stát na straně těch, kdo vyjadřují své poděkování. Ne proto, že se jedná o Romy, ale proto, že za těmihle lidmi stojí obrovský kus skvělé práce.

Říkám si, že bychom možná mohli do češtiny něco jako čechipen zavést. A občas bychom se mohli zamýšlet nad tím, jestli tím, jak se chováme, spíše dobré věci množíme, nebo redukujeme.

Možná bychom mohli přijít na to, co v ten večer v jiném divadle kus dál od Archy pojmenovala jedna studentka při diskusi o tom, jak se stavět k nenávistným projevům ve veřejném prostoru. Že totiž nejde o ten který konkrétní projev, ale o to, že se jím rozšiřuje nenávist, které je už tak víc než dost. A že to je ten důvod, proč bychom se měli ozývat. Možná ne ten jediný, ale jeden z těch důležitých.

A tak si říkám, že by bylo hezké, kdybychom dokázali častěji přemýšlet nad naším romipenem i čechipenem. Občas se o taková zamyšlení ostatně pokoušíme na serveru Romea.cz, tak se k tomu eventuálně můžete přidat.