Horší než smrt rodičů
Je mi těch dětí líto. Tedy aspoň pokud neumějí brát život zlehka a žijí teď ve stresu z přijímacích zkoušek: Uspěl(a) jsem? Nezklamal(a) jsem? Obávám se, že takových není málo a že trpí víc, než si my dospělí připouštíme. Ostatně se jich na tyhle věci nikdy nikdo moc neptal. V Singapuru, v tom asijském ministátě, který se dlouhodobě drží na špici mezinárodních žebříčků studijních výsledků, se před časem ptali, a to prostřednictvím velké dotazníkové akce iniciované novináři. Odpovědělo skoro dva tisíce dětí mezi desátým a dvanáctým rokem, tedy ve věku, kdy podstupují zásadní zkoušku na víceletá gymnázia. Ukázalo se, že téměř polovina z nich se zkoušky obává víc než smrti vlastních rodičů. Třetina pak připustila, že pokud neuspějí, život pro ně ztrácí cenu. Ach!
Kdo chce, může si zadání letošních jednotných přijímaček na střední školy stáhnout například z webové stránky Data-mat.cz, jejíž zřizovatel je více než pohotový. Kdo chce, může si taky zkusit, jak by uspěl. Popravdě, je to náročné. Třeba v matematice pro deváťáky je de facto třicet úloh, které bylo třeba vyřešit za sedmdesát minut. To máte těsně nad dvě minuty na jednu, včetně rýsování. Přitom nad některými zadáními se musíte opravdu zamyslet. Za sebe říkám až deset minut. A to jsem z matematiky maturovala (za jedna), nejsem ve stresu, když mi něco nevychází, můžu se k tomu vrátit bez panického sledování hodinek.
Lze pochopit, že přijímací testy na maturitní obory nemohou být triviální, ale nejsem si jistá, jestli nevyřazují třeba ty, kteří jsou jen pomalejší.
Ve Francii jsou studenti každou chvíli v ulicích, ostatně zdaleka ne jediní. Teď zrovna se třeba bouří proti omezení přístupu na vysoké školy. Oni totiž nedělají na běžnou vysokou školu (několika elitních se to netýká) přijímačky. Zapsat se může, kdo chce, takže než stačí učitelé od zkoušek část studentů vyházet, posluchárny bývají plné ke stropu. Reforma by měla zavést aspoň jakýs takýs systém s ohledem na středoškolský prospěch uchazeče. Jo a taky už by se každý mohl hlásit nanejvýš na deset škol. Takové omezení svobod!
Tento sloupek občas napadá přehnaný důraz školních češtinářů na větný rozbor. Minule jsem zapochybovala, jestli o zvládnutí mateřštiny vypovídá například schopnost žáka identifikovat větný člen v přístavkovém postavení, jak žádají některé testy. Osobně si myslím, že nikoliv, ale pokud chci dopřát přístavkovému postavení spravedlivý soud, musím pustit ke slovu i druhou stranu, v daném případě bohemistu Honzu. Ten se ho zastává kvůli čárkám. Vysvětluje, že je rozdíl, jestli napíšeme „byl tam Vítek, jeho otec, a náš pes“, nebo „byl tam Vítek, jeho otec a náš pes“. A v tom má pravdu. S čárkou před „a“jde o otce jménem Vítek, bez ní nikoliv. (Pro čtenáře, kteří pořád nevědí, která z variant obsahuje větný člen v přístavkovém postavení, a mají pocit, že bez toho je jejich život marný, dodávám, že první.)