Neporažen vládne Černé Hoře 27 let
Prezidentské volby v balkánské zemi vyhrál Milo Djukanovič. Politický matador, který střídá role předsedy vlády a prezidenta
PODGORICA/PRAHA Do vrcholné politiky vstoupil ve stejném roce, kdy padla Berlínská zeď. A jako jediný z čelných evropských politiků se u moci udržel dodnes.
Řeč je o Milu Djukanovičovi, muži paradoxů, politických veletočů a četných kontroverzí. Někdejším komunistovi a chráněnci Slobodana Miloševiče, na jehož konto dnes zaznívají přízviska jako „prozápadní“a „proevropský“. Pod jeho vedením loni Černá Hora vstoupila do NATO a neméně ambiciózně kráčí i do Evropské unie. Za svoji téměř třicetiletou kariéru nestrávil byť jen jediný den v opozici. Šestkrát vedl vládu. Poprvé se premiérem stal v den svých 29. narozenin, jako nejmladší ministerský předseda v Evropě. Nyní míří už podruhé také do úřadu nejvyššího.
V nedělních prezidentských volbách si 56letý Djukanovič zajistil s 53,9 procenta vítězství již v prvním kole. Asi 650tisícovou balkánskou zemi tak povede dalších pět let. Druhý skončil s 33,4 procenta hlasů kandidát zčásti sjednocených opozičních stran Mladen Bojanič. Zbylých pět rivalů nepřekročilo víc než jednotky procent hlasů.
K moci pomohl Miloševič
K politice Djukanovič „přičichl“už jako náctiletý. Ještě jako student vstoupil do tehdejšího Svazu komunistů Jugoslávie a rychle vystoupal v tamní hierarchii. Cestu mu prošlapal jeho otec Radovan, vlivný člen strany a soudce. V první polovině roku 1989 Černou Horu, tehdy jednu ze svazových republik Jugoslávie, zachvátily události, které vešly ve známost jako protibyrokratická revoluce. Staré politické vedení nahradila skupina mladých reformátorů, mezi které patřil i Milo Djukanovič. Kromě zápalu amládí měli všichni společné ještě přinejmenším jedno: byli loajální jugosláv- skému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi, který tou dobou výrazně upevňoval svoji moc.
Právě on protlačil mladičkého Djukanoviče jako tajemníka předsednictva reformující se komunistické partaje. A další pomyslné mety měly padnout záhy. Koncem roku 1990 se stal poslancem černohorského parlamentu a pár měsíců nato, v únoru 1991, i premiérem. Bylo to jeho vůbec první regulérně placené zaměstnání po studiích na ekonomické fakultě. Někdejší souznění s politikou Bělehradu ve válečných 90. letech (černohorské jednotky se mimo jiné podílely na obléhání chorvatského Dubrovníku) však vzalo postupně za své. V roce 2000 Djukanovičem vedená Demokratická strana socialistů (DPS) bojkotovala volby a začala otevřeně mluvit o nezávislosti. Tu nakonec o šest let později stvrdili obyvatelé 55 procenty hlasů v referendu. Poslední příslovečný hřebík spojenectví s Bělehradem pak Černá Hora zatloukla v roce 2008, když uznala nezávislost Kosova.
Podezřelé vazby na italskou mafii
Ačkoliv je Djukanovič bývalým členem komunistické strany a dlouholetým lídrem nástupnic- ké socialistické partaje, v osobní rovině jí ideologicky nemůže být vzdálenější. Platí dnes za jednoho z vůbec nejbohatších státníků naší planety. To, jak k pohádkovému jmění přišel, přitom provázejí dodnes nejasnosti. Svého času se o něj dokonce zajímal protimafiánský útvar italské policie. Podle Italů byla Černá Hora za Djukanovičovy vlády v 90. letech a na počátku 21. století rájem ilegálního obchodu a bezpečným útočištěm kriminálních živlů. Podle mezinárodní investigativy dokonce svého času Djukanoviči hrozilo v italském Bari oficiální obvinění z napojení na tamní mafii, praní špinavých peněz a pašování cigaret. Údajně ale italská justice snahy o stíhání vzdala kvůli imunitě, jíž se ze své funkce těšil.
Pro Západ semezitím Djukanovič stal vítaným spojencem. Pod jeho taktovkou loni v červnu Černá Hora vstoupila do NATO a aliance tak dnes pokrývá souvislý pás celého jaderského pobřeží. Země v současnosti také aspiruje na členství v Evropské unii.