Příběh osudových rozhodnutí
Inscenaci Maryši ostravského Divadla Petra Bezruče předcházela před jejím pražským hostováním dobrá pověst a vyprodané představení v Divadle v Celetné potvrdilo, že právem.
Režisérka a umělecká vedoucí souboru Janka Ryšánek Schmiedtová se opřela o lineární, přímočarý, logicky po sobě jdoucí příběh této hry, který známe jako vyprávění o nešťastně provdané dívce, která otrávila nenáviděného muže kávou. Tento příběh svou emotivností stále přitahuje, trvale láká k inscenování. Ale málokdy se také chápe jako vynikající, v české tvorbě divadelních her skoro ojedinělá dramatická hodnota, jež nabízí pozoruhodné kvality spojené s dramatičností.
Režisérka měla pro své řešení ovšem herečku schopnou sílu této dramatičnosti provést. Pavla Gajdošíková začíná jako mladičká dívenka, poskakující občas jako nezvedené mládě, které si neví se sebou rady, a prožívající nejen svou první lásku, ale i trochu dětinské, leč láskyplné vztahy s otcem. Do tohoto šťastného věku vstoupí první osudové rozhodnutí o sňatku, jež učiní Lízal s Vávrou. Maryša Pavly Gajdošíkové se mu – jak velí příběh – vzpírá, ale nakonec se podvolí tlaku a přijme další rozhodnutí, o němž však od počátku ví, že přinese jen utrpení.
Pak následuje inscenací přidaná a stvořená situace svatební noci. Vávra v ní tvrdě, násilnicky na Maryšu útočí, ta se jeho objetí vzpírá. Nakonec se odevzdaně rozhodne přijmout svůj úděl. V celém příběhu soužití Vávry a Maryši je trvale obsažený, ale nepřímo vyjádřený i sexuální nesoulad, jenž se rozumí sám sebou. Proto se nabízí otázka, zda je tato scéna nutná. Jenže jsou tu i další přidané, především vizuálně sdělované významy, které rozšiřují onen lineární příběh osudových rozhodnutí. V tomto duchu jsou například všechny další postavy jakoby ztlumené, nijak se neakcentuje nějaká jejich povaho- vá nedostatečnost, která by prokázala jejich výrazný podíl na Maryšině osudu; jsou jen zapleteny do jejího příběhu, jejž způsobila chybná rozhodnutí. Ale přidané situace míří jinam – možná se mýlím, když je chápu jako snahu o scénický obraz genderové pova- hy sdělující osudy žen. Začíná to už úvodní scénou, když všechny ženy z inscenace sedí kolem jakési dřevěné nízké ohrádky, která je středobodem výpravy a znamená v inscenaci mnohé, v závěru dokonce Vávrův hrob. Na tom počátku přítomné ženy vykonávají různé domácí činnosti, ale hlavně: přebírají hrách, jenž se v inscenaci postupně jako kdyby stával výrazem ženského osudu.
I hospoda patří ženám, ony jsou tím hlasem vesnice, který odsuzuje především Lízala – a prim v tom hraje hospodská, která v inscenaci překvapivě vystupuje do popředí. I závěr inscenace se nese v této poloze. Jako by se vracela v zrcadlovém obrazu scény svatební noci, Maryša klečí nad mrtvým Vávrou a buší do něho pěstmi v gestu zoufalého ženství. Snaží se ho pohřbít, ale vlastně s ním zůstává natrvalo spojena. Sundá ze zdi obraz madony s dítětem, který byl od počátku představení znakem domova a rodinného štěstí; koneckonců i jakéhosi řádu, jenž byl porušen. Osudová rozhodnutí došla k závěru, zbývá skutečně jen zoufalství.
Takto vyprávěný příběh pokládám za nespornou přednost inscenace, která přes jeho elementární dramatickou kvalitu objevila velkou lidskou – i současnou – kvalitu textu. Upřímně řečeno: je povzbuzující vidět představení, jež se s vědomím přítomnosti vrací k dnes zapomínaným hodnotám. Ostravské představení Maryši tak vstupuje do divadelního kontextu, který tvoří otázka, co dnes s klasikou.
Alois Mrštík, Vilém Mrštík: Maryša
Autor je teatrolog