Bez ikony pokroku

Po 60 letech mizí z výkonné politiky jméno Castro

Zještě sloužících státníků pamatuje svět bez ikony jménem Castro už jen britská královna. Díky své dlouhověkosti i tomu, že na trůně sedí od roku 1952. Tehdy byli bratři Castrové teprve mladými kubánskými rebely, kteří chystali útok na kasárna Moncada. Teprve snili o sociální spravedlnosti a revoluční cestě k ní. Když dnes Raúl Castro ukončí svůj druhý prezidentský mandát, ikona jménem Castro zmizí po téměř šedesáti letech (od vítězství revoluce v lednu 1959 do dubna 2018) z výkonné, ba vůdcovské moci.

Ikona jménem Castro nepoznamenala jen Kubu, ale i pár generací západních intelektuálů, politiků či státníků. Mezi nimi i některé osobnosti určující politiku nynější EU a jejích členských zemí. Vyrůstaly v době, kdy jména Castro, Guevara, Arafat, Mandela a Ho Či Min znal každý. Bez nich se neobešel žádný pokrokový program, žádný vzdělanec ani žádný protest proti válce ve Vietnamu, imperialismu a kapitalismu. A jak ikony postupně odcházely (1967 – Guevara, 1969 – Ho Či Min, 2004 – Arafat, 2011 – Mandela, 2016 – Fidel Castro), Raúl zůstal posledním žijícím nositelem této pochodně.

Po dnešku bude už jen ikonou v důchodu, ale to neznamená, že by si nevychutnal satisfakci. Před třemi lety si užil svou hvězdnou chvíli, když jeho fotka s Barackem Obamou oblétla svět. Americký prezident osobně dorazil do Havany a USA odtroubily doktrínu přikazující svržení Castrova režimu. Na Kubě se střídali západní potentáti, papežové i hvězdy pop kultury včetně Rolling Stones.

V jistém smyslu lze říci, že castrovská revoluce zvítězila výrazněji, než sami Castrové mohli čekat. Vždyť na totalitní charakter jejich vlády, na to, jak „božský Che“vraždil politické vězně, jak vůdce Fidel Castro zaštítil sovětskou okupaci Československa v srpnu 1968 i jak se režim staví ke svým odpůrcům i občanským svobodám, dnes upozorňují prakticky jen lidé z postkomunistického světa. Ale zkuste to vysvětlit milovníkům pokrokových ikon jinde. Zbyněk Petráček