Ve Varech se bojuje za celé Česko
Trestní oznámení a petice proti výstavě Milana Knížáka budí dojem testu, kam až může dojít omezování našich svobod
IVANA KALINOVÁ KYZOUROVÁ
Na základě trestního oznámení podaného ruskou občankou Oksanou Gunterovou vyšetřuje policie výstavu „nevkusných, nemravných a odpudivých“děl Milana Knížáka od března vystavených v Galerii umění v Karlových Varech. Kromě trestního oznámení vznikla také petice „proti vystavování dětské pornografie“. Tu sepsala Patricie Kossevová, o níž nic nevíme, pokud ovšem není totožná s jistou Patricií Kossevovou, která v roce 2013 pro ČTK fotografovala štáb Miloše Zemana po jeho vítězství v prezidentských volbách a zachytila i tehdejší Zemanovo setkání s Miroslavem Šloufem.
Signatáři petice, z nichž nezanedbatelná část má rusky znějící jméno, tvrdí, že Milan Knížák je umělcem, který si „fotí nahé děti a potom vystavuje jejich fotografie v galeriích jako umělecké akty“. Knížákova výstava je podle nich pedofilní, zvrácená, zrůdná, deviantní a ohrožuje děti při cestě ze školy. Vyjadřují lítost nad tím, že umělec je de facto nepostižitelný, i když jsou jeho díla sprostá a jen bezpracnou reklamou.
Text petice je tak hloupoučký, že člověk nechápe, že se vůbec může někde veřejně objevit. Ještě méně pochopitelné je to, že se pod takovou snůšku stupidit někdo dobrovolně podepíše. Ale to je nepochopitelné asi jen těm, koho zajímají fakta Knížákova života a umělecké kariéry.
Umělec, který obstojí ve světovém kontextu
Širší veřejnost zná Milana Knížáka především jako pro někoho kontroverzního ředitele Národní galerie a rektora AVU. To je ovšem jen výsek z jeho dlouhé dráhy. Připomeňme proto, že Milan Knížák začal tvořit ve druhé polovině padesátých let minulého století, v době, kdy většina čtenářů těchto novin ještě nebyla na světě. Jeho tvorba vždy byla nesmírně mnohotvárná. Zahrnovala obrazy, sochy, objekty, grafiky, akce, návrhy nábytku, šperků, módy i architektury. Knížák psal bás- ně i prózu, skládal hudbu a dodnes ji se svou kapelou Aktual hraje. Až v padesáti začal učit na Akademii výtvarných umění – před rokem 1989 by si to nikdo neuměl představit.
Knížák celý život tvrdě pracoval. Tvořil s vírou v etické poslání umění, které podle jeho přesvědčení má jít ruku v ruce s umělcovou osobní morálkou, odpovědností a pokorou. Tvořil umění, které „má učit člověka žít“, jak hlásala jedna z jeho akcí uspořádaná na břehu Vltavy v roce 1965. Jeho tvorba získala uznání v zahraničí a Milan Knížák nepřehání, když o sobě říká, že je jedním z mála českých umělců dvacátého století, kteří obstojí ve světovém kontextu. Mezinárodní hnutí Fluxus, k němuž patřil, skutečně náleží mezi nejvlivnější a dodnes inspirativní umělecké formace šedesátých let.
Je smutné, že signatáři petice o Milanu Knížákovi nic nevědí, a ještě smut- nější je to, že nic vědět ani nechtějí. Není to pro ně podstatné. Z celé dikce petice se zdá, že si Knížáka vybrali jako lakmusový papírek, na kterém vyzkouší, co všechno si mohou dovolit k občanům České republiky. Milan Knížák si svou tvůrčí svobodu nikdy nenechal vzít, za což byl komunisty, řízenými z Moskvy, desetiletí šikanován, a dokonce vězněn, a svobodu si zcela jistě nenechá vzít ani dnes. To, že někdo se opovažuje žádat, aby byl ve své umělecké tvorbě omezován, je nehorázné. ském hradě místo prezidentské standarty vyvěsila rudé trenýrky s výkladem, že jde o spodní prádlo Miloše Zemana, jenž se nestydí za nic. Žaloba trvala na odsouzení umělců, protože „jinak by byl legitimizován bezbřehý výkon svobody projevu“. Jelikož členové skupiny Ztohoven způsobili hmotnou škodu, byli odsouzeni k podmíněným trestům a peněžité náhradě. Nyní se ale paradigma posunuje: postižen by měl být i ten umělec, který žádnou hmotnou (ani nehmotnou) škodu nezpůsobil, jen vytvářel své umění v souladu se svým právem na svobodu uměleckého a politického projevu (která je signatářům petice trnem v oku).
Celé obvinění je přitom natolik absurdní, že se skoro nechce věřit, že se jím policie vůbec mohla vážně zabývat. Na zmiňované výstavě totiž Knížák nevystavuje, jak si asi mnoho lidí představí, fotograficky věrohodné sochy nebo obrazy, ale jednobarevně natřené, a tudíž naprosto nerealistické plastové panenky, zpracované též do podoby digitálního obrazu. Prvek nadsázky a komična je tu tak silný, že není divu, že od vzniku těchto děl na začátku devadesátých let zatím nikoho nenapadlo o pornografii ani uvažovat.
Trestní oznámení a petice tak budí dojem testu, kam až může dojít omezování našich svobod. Může být pouhou náhodou, že je s nimi spojeno tolik jmen připomínajících velkou slovanskou zemi daleko na východ od našich hranic, která nám nedávno vzkázala, že jí máme být vděční za okupaci v srpnu roku 1968. Poněkud zneklidňující je ale představa, že o náhodu nejde. V tom okamžiku přestává jít o jednoho, jakkoli kontroverzního, umělce a jde o problém nás všech.