Budování nové víry názorně
V libereckém Divadle F. X. Šaldy uvádějí v české premiéře hru kanadského dramatika Verna Thiessena Leninovi balzamovači. Černou komedii nastudoval Šimon Dominik.
Autor se narodil ve Winnipegu sovětským emigrantům, někteří z jeho předků měli zkušenost s gulagem, takže ke grotesknímu zobrazení příběhu dvou ruských vědců je Thiessen dozajista kompetentní. Text sice pracuje s historickými fakty poněkud volně, vychází ovšem z reálných osudů Borise Zbarského (Martin Polách) a Vladimíra Vorobjova (Zdeněk Kupka), které k mumifikaci zakladatele Sovětského svazu povolal Stalin (Ladislav Dušek), čímž pověřil svého nohsleda Krasina (Michal Lurie).
Hra v prudkých střizích míchá historická fakta jako Leninův skon, likvidaci emigrovavšího Trockého a Stalinovo rozhodnutí zbožštit svého předchůdce („Nahradíme katedrálu mauzoleem. Vytvoříme novou víru.“) s groteskně stylizovanou kresbou sovětské reality. Také oba vědci mají, stejně jako Lenin, za partnerku ženu jménem Naďa (všechny tři ztělesňuje Veronika Korytářová), při jejich balzamovací aktivitě Lenin (Václav Helšus) co chvíli ožije a dá k lepšímu nějakou politickou anekdotu, jež pamětníkům připadnou velmi povědomé (rozdíl mezi kapitalismem a socialismem charakterizovaný vykořisťováním člověka člověkem a podobně).
Šimon Dominik s výtvarníkem Karlem Čapkem výrazně oživují prostor. Na jevišti je instalována kolejnice s dřevěným vláčkem a příjezd postav, především zlověstných čekistů, nabývá na zvrácené slavnostnosti, před přestávkou se na horizontu vztyčí obrovská Leninova socha za pomoci „nafukovacího“, balonového efektu. Grotesknost inscenace podtrhuje též hudební vklad Matěje Kroupy, využívající Internacionálu. Tato povědomá melodie zazní ve valčíkovém tempu a smyčcovém aranžmá při tanečku nejvyšších funkcionářů, kdy jde Naděžda Krupská z náruče do náruče. Naproti tomu vmexické epizodě, v níž agent Ramon vraždí Trockého, se proletářská hymna ozývá jako líbezná hispánská kytarovka.
Herecky jde o inscenaci poměrně vyrovnanou, Martin Polách se Zdeňkem Kupkou oba vědce s je- jich sílící zpupností vykreslují věrohodně, Kupka s přesnějším timingem ve verbálním projevu. Neodolatelný je Václav Helšus jako Lenin marnivě vyprávějící anekdoty, „podle“svého pomníku pobaveně pózující, dokonce se svými balzamovači občas tančící. Vidím však v jeho kvalitním výkonu úskalí pro reflexi diváků méně znalých historie: chlapík, který po pravdě o posmrtnou slávu nestál, semůže jevit jako docela sympatický. Duškův Stalin působí zprvu poněkud matně, avšak se stupňujícími se paranoidně motivovanými represemi, které má na svědomí, začíná být – především v prezentaci textu – stále zlověstnější, tyranův hlas při amplifikaci útočí na diváky střídavě z různých stran.
Dominikův zájem o politická témata charakterizoval jeho dramaturgické preference už v chebském angažmá, několik her Karla Steigerwalda, které tam i později v Liberci inscenoval, mělo ovšem bohatší dramatickou strukturu, a tím pádem i výraznější divadelní účinek než novinka kanadského tvůrce. Ale i tak stojí bizarně traktovaná epizoda z dob Stalinovy hrůzovlády v Divadle F. X. Šaldy za zhlédnutí.
Vern Thiessen: Leninovi balzamovači
Autor je divadelní kritik