Jak Pepíno skládal srdce pro pana Mrzenu

Aty seš kdo?“vybafne hned v první větě na čtenáře novinka Markéty Pilátové. Odpověď je v názvu: Papírový Pepíno. Je to zvláštní chlapík – trpaslík se dvěma copy, jméno italské, původem z Japonska. Žije ovšem v papírnictví pana Mrzeny. Nomen omen: pan Mrzena je pořád mrzutý, na celý svět se jenom mračí a cpe se tučnými jídly. Je nešťastný, nespokojený; umřela mu totiž paní Mrzenová. S ní byl Pepíno zadobře, před panem Mrzenou se radši schovává. A protože knížka pro děti si žádá pohyb, ať ten skutečný nebo fantazijní, vyrazí Pepíno do světa.

Markéta Pilátová (* 1973) napsala pro dětského čtenáře už pěknou řádku knih. Zhruba dvakrát tolik co pro čtenáře takzvaně dospělého. Nejvíc slávy pobral asi titul Kiko a tajemství papírového motýla (2010). S ním má novinka společného nejen ilustrátora (Daniel Michalík), ale i jmenovatele: origami, skládačky z papíru, které disponují solidním potenciálem. Origami může fungovat jako zaklínadlo, čarování, jako zaříkání smrti, ale zároveň má jistý filozofický náboj. Tedy aspoň v autorčině podání: Pepíno zvládá pomáhat lidem i zvířatům od smutku a bolesti tím, že je na platónský způsob zidealizuje. Složí z papíru jejich předobraz. Jenže Pepíno se zároveň papírem živí. Takže jde o hru na život – a na smrt.

Pilátová vypráví s gustem, dynamicky. Pepíno lítá po světě, střídá parťáky v dialogu, mění kulisy, diskutuje různé problémy, jako stáří, nemoc, strach. Občas se v něm sice otevře třináctá komnata a zmilého, nápomocného skřítka se stane lehce zlomyslný skřet (to když třeba v jedné tržnici rozmlátí všecky klece s ptáky, aby zajatým opeřencům vrátil svobodu), ale funguje to. Pepínův psychologický profil tím získává svůj stín, odvrácenou tvář, k líci přibude nezbytný rub. Motivy, z kterých autorka příběh malého hrdiny montuje, jsou ovšem možná až příliš jasně symbolické: klec, pták, srdce. Svoboda a láska. Nic proti tomu, ale pointa uprostřed textu bere prostor tajemství.

Pořád jedna kniha

Papírový Pepíno je kniha, která pobízí děti k aktivitě. K ruční práci. Jednotlivé kapitoly mají předěly ve formě návodu. Takže čtenář může zažívat právě spořádaný kus textu při skládání papírového kolibříka, labutě nebo náhradního srdce pro pana Mrzenu. Jenže je to taky kniha, která otvírá příliš mnoho dveří naráz. Pilátová rozehraje nosnou partii, ale k cíli pak prokličkuje tou nejkratší, nejjednodušší cestou. Na rozdíl třeba od knížek, kde má hlavní roli víla Vivivíla nebo japonská holčička Kiko přesazená do českého prostoru. Zatímco jejich příběhy jsou od počátku do konce plnokrevné, hutné, Pepíno po slibném nástupu na scénu trochu ztrácí dech.

Markéta Pilátová je spisovatelský typ, který píše pořád jednu knihu. Navenek to samozřejmě není patrné: Pepíno s Baťou v džungli nechodí. Pod literárnědruhovou slupkou to ale funguje. Papírový Pepíno souzní v některých motivech jak s autorčinou prózou, tak s jejími básněmi. A je tu hlavně obecná konstanta, na níž se dá stavět – sympatické tvůrčí „tiky“, které vpouštějí do textu vlny iracionality, imaginace, poezie. Jako by se text najednou vymknul kontrole a psal se chvíli sám podle nějakého archetypálního vzorce. Právě kvůli tomu se vyplatí Papírového Pepína přečíst. Stejně jako kterýkoli jiný titul z bohaté autorčiny bibliografie.

Markéta Pilátová: Papírový Pepíno

Autor je literární a výtvarný kritik