Česko není xenofobní země
Z hlediska diverzity jsme normální evropský stát
Francouzský prezident Emmanuel Macron ve svém projevu pro Evropský parlament nastínil myšlenku, že města v Evropské unii, která přijmou žadatele o azyl, by měla mít zvláštní nárok na příliv peněz z evropských fondů.
Nepochybně to opět vzbudí kýčovitou diskusi o tzv. nesoucitných zemích ve střední Evropě. Navíc nové členské země EU jsou z hlediska životní úrovně stále slabší než země na Západě a jsou i velkým příjemcem evropských fondů, o jejichž část by v důsledku své neochoty přijímat uprchlíky na základě kvót měli podle Macrona přijít.
Když se ale ve světě různí publicisté (bohužel někdy i ti vážení) snaží pochopit, proč země střední Evropy nesdílejí na rozdíl od Němců a Švédů jejich otevřenost poslední uprchlické vlně, píší o tom, že bývalé sovětské satelity byly v době komunismu odříznuty od jednoho z aspektů normálního a přirozeného vývoje západního světa, kdy demokratické země po dekády a postupně nasávaly migranty ze všech koutů světa a zvykaly si na otevřenost, případně multikulturalismus. Jaksi se v tomto stereotypu potom předpokládá, že postkomunistické země jsou celé „bílé“, xenofobní, neuvyklé etnické a kulturní diverzitě, nepřející cizím elementům a kdovíco všechno ještě.
Již se mi vícekrát stalo, že když jsem někomu z Evropy řekl, že u nás žije v trvalém či dočasném pobytu přes půl milionu cizinců (k oběma druhům pobytu jsou třeba složitá úřední povolení), nechtěl tomu věřit, nebo dokonce zíral s otevřenou pusou. Poté, co mi to nechtěli věřit ani někteří vzdělaní (a řádně „čechokritičtí“) spoluobčané, rozhodl jsem se napsat tento článek.
Žádní dosebezahledění sobci
Konkrétně bylo v České republice v loňském roce registrováno 529 000 cizinců. Nejde nad tím mávnout rukou s tím, že jde o Slováky, které spousta z nás pořád za cizince nepovažuje. Slováků z toho je 112 800, Ukrajinců 118 293, Vietnamců 60 016, Rusů 36 964, Němců 21 297, Poláků 20 708, Bulharů 13 971. Máme u nás také skoro 13 000 Rumunů, takřka 10 000 Američanů, skoro 8000 Mongolů a téměř 7000 Britů a Číňanů apod. Z tohoto pohledu jsme naprosto normální, běžná a průměrná země Evropské unie, a to i v porovnání se Západem.
Ze zemí mimo EU mělo u nás trvalé i přechodné povolení k pobytu zhruba 250 000 lidí, což je nad evropským průměrem a je to na hlavu více, než má Francie.
K tomu si ještě přičtěme další lidi, kteří mají dávno české občanství a jež tyto statistiky nerozlišují, například celé mladé generace Vietnamců a Slováků a další desetitisíce lidí, kteří jsou tu načerno.
Bylo by zkrátka dobré, kdyby se Češi naučili razantně odmítat představu o sobě samých jako o dosebezahleděných sobcích a hamounech, kteří se bojí cizího a neznámého, protože se to prostě nezakládá na pravdě. Jsme úplně normální.
V uprchlické vlně let 2015 a 2016 vyčnívají v Evropě v přijímání a poskytování azylu řádově pouze Německo, Itálie, Dánsko a Švédsko, ostatní evropské země, včetně České republiky, „kvóty nekvóty“ poskytly azyl pouze stovkám či tisícům lidí. Většinu cizinců i menšin v západoevropských zemích tvoří obyvatelé bývalých kolonií. V Británii jsou to Pákistánci, ve Francii Alžířané, v Nizozemsku Indonésané apod. Německo má svoji tureckou menšinu, která vznikla jinak. Turci byli do Německa pozváni německou vládou na přání německých průmyslových svazů v 60. letech jako gastarbeitři.
Kafkovsky absurdní diskuse
V Československu neexistovala tržní ekonomika zaměřená na konzum, ale socialistická plánovací polovojenská ekonomika. I ta ale potřebovala v určitém stadiu vývoje gastarbeitry – a stali se jimi v 70. a 80. letech Vietnamci, kteří se u nás zabydleli a založili si u nás podobnou tradici, jako mají Turci v Německu.
Stavební boom po roce 1990 si zase vyžádal gastarbeitry z Ukrajiny a nárůst střední a vyšší třídy uklízečky a chůvy z Ukrajiny. Takhle to chodí skoro všude. V Japonsku mají třeba zase chůvy z Filipín.
Jsou Češi nesoucitní? V 90. letech jsme přijali desítky tisíc uprchlíků z Bosny, a to – dalo by se říci – s otevřenou náručí. Že bychom od té doby tak citově okorali? Těžko říct, ale najdeme mnoho rozdílů: nikoho z bosenských muslimů si nešlo ani ve snu spojovat s fundamentalismem, nikdo neměl pocit, že se někdo někam vlamuje pochodem, a taktéž ti lidé nedávali najevo, že jsme pro ně jen odpočívadlo na cestě do Německa.
Samozřejmě jsme měli v 90. letech kultivovanější politickou scénu, nikdo nevykřikoval, že „tahle země je naše“, nebyl internet ani Facebook. Ano – Vietnamcům tykáme, Ukrajince vnímáme více jako povolání ve stavebnictví než národ a v internetových diskusích jsme nechutní, neumím ale posoudit, zda jsme odpudivější než kdokoli jiný.
Celá disputace o kvótách je neuvěřitelně kafkovsky absurdní, nesmyslná a vyhrocená. Nemůžeme couvnout, ale ve srovnání s naším „půlmilionem“jde o věcnou prkotinu. A druhá strana na nich trvá, i když ve srovnání s jejich „půlmiliony“jde o prkotinu úplně stejnou.