Jak jsem režíroval Miloše Formana
Měl jsem to štěstí potkat se s Milošem Formanem těsně po listopadu 1989. Výtvarník František Kratochvíl kdysi získal ateliér, který před ním používal Pavel Forman, Milošův starší bratr. A našel tam dvě igelitky, jejichž obsah nevyhodil. V ateliéru totiž často přebýval před odchodem do zahraničí Miloš Forman a do igelitek schovával fotografie, plakáty, ale i své kresby, vysvědčení, poznámky nebo milostné dopisy. Dva týdny po 17. listopadu přijel Forman s Paulem Rassamem promítnout doma film Valmont. První projekce se konala v kině Blaník pro studenty a další den se promítalo zdarma v Paláci kultury ve velkém sále pro 1300 diváků. Tam Formana čekal desetiminutový obří aplaus, ale on diváky přerušil slovy: „Netleskejte mi, já přijel zatleskat vám.“
A po tiskovce jsem mu nabídl, abychom se vypravili do ateliéru v Provaznické ulici k pokladu v igelitkách. Tehdy požádal jen o jediný plakát – na divadelní představení, které amatérsky režíroval a dirigentem tam byl Libor Pešek.
Jízda na kole – leitmotiv filmu
Poprvé – ještě jako student – jsem viděl Lásky jedné plavovlásky, krátce nato Černého Petra. V tehdejší NDR Přelet nad kukaččím hnízdem a v Maďarsku Vlasy – a říkal jsem si: „Proboha, co je to za režiséra, když točí jen filmy, které jsou naprosto geniální?“
Tehdy jsem ani nepomyslil, že bych se někdymohl sMilošem Formanem setkat. Natož ho režírovat.
Ale když přijel natáčet s Vojtěchem Jasným dokument o Václavu Havlovi, měl dost volného času a přišel jsem za ním s prosbou: „Rád bych o vás natočil dokument.“
„A o čem to ještě bude?“zeptal se. A tak jsem spustil o tom, jaké složitosti člověka provázejí, ale on si musí jít za svým a mít ideály jako svobodu… A Miloš tehdy s Theodorem Pištěkem začal vtipkovat: „Tak to pojedeme na kole marně, jako cyklistů si nás nikdo nevšímá.“
Když mi vyprávěli, že pojedou z Paříže do Karlových Varů na festival na kole, myslel jsem si, že si ze mě dělají legraci, a prohlásil jsem: „Jestli pojedete fakt na kole, tak to, slibuju, na sto procent natočím!“Jízda na kole se nakonec stala leitmotivem dokumentu Drž se toho snu.
Dorazili jsme do Paříže – a když jsme vstoupili do lobby hotelu Lancaster, ptal jsem se kolegů, jestli si myslí, že mi jediných sto marek stačí tady na kávu. Přišel Miloš Forman a na kafe nás pozval – a pak nahoru do luxusního pokoje, kde měl o postel opřené kolo.
Mimochodem Pištěk rád vyprávěl, jak si Miloš nechal to kolo vyrobit na zakázku. Bylo z odlehčených materiálů vyvinutých NASA. „Ani si nepřejte vědět, co všechno se měří, když vám dělají kolo na míru,“vyprávěl Pištěk. Výsledek byl, že Miloš Forman měl kolo o dvě kila lehčí než Pištěk, ale vozil s sebou michelinský seznam restaurací. A ten vážil právě ta dvě kila.
Večeře za pět mých platů
První záběr: Forman naskakuje na kolo u hotelu a rozjíždí se. Na druhý jsme se přesouvali k Vítěznému oblouku a já říkal: „Potřeboval bych, kdybyste jel mezi těmi auty uprostřed a prodíral se provozem.“
A Forman se jen zeptal: „Byl jste někdy u Vítězného oblouku?“Přiznal jsem, že ne. Když jsme tam dorazili, bylo mi jasné, že představa, kterou jsem vyslovil, se rovná rozsudku smrti. Auta tady do sebe najížděla, a kdo se tvářil neústupněji, popojel dál. Nejsou tu namalovány pruhy, bylo jasné, že jsem vyslovil nesmysl, to by natáčení rázem skončilo.
Ale Miloš ani jednou neřekl, že je to blbost nebo že to neudělá…
Večer nás pozval s producentem Rassamem a herečkou Sandrine Dumasovou, která hrála ve Valmontovi služtičku, do restaurace Chez l’Ami Louis, kde se podávala starofrancouzská kuchyně – smažené lišky, steaky, kachna a také plzeňské pivo. Dodávali ho na Milošovo přání. Na stěnách visely fotografie majitele a kuchařů nafocené Formanem. Teprve po letech jsem zjistil, že tam večeře stála nejméně pět mých tehdejších měsíčních platů.
První den jsme dorazili do hotelu Château-Thierry (my autem, Miloš na kole) – tak luxusního, že jsme nikdo ze štábu nikdy tak nebydleli. Forman vtrhl až k recepci s tričkem, na kterém byla nakreslená ovečka, a ze všeho nejprve ubytoval kolo.
Večer nás pozval na večeři, později koupil víno a dívali jsme se na fotbal Československo–Kostarika. Miloš samozřejmě fandil. Vyhráli jsme.
Respekt k práci kolegů
A od té doby jsem měl šanci si s ním povídat a obdivovat, jak Miloš dokáže vystihnout to podstatné v příběhu. Když jsem pracoval v Heureka filmu, pro který Jan Svěrák natočil velkofilm Akumulátor 1 s Milošovým synem Petrem v hlavní roli, ptal jsem se, co si o filmu myslí. On respektoval práci kolegů a měl radost z každého povedeného českého filmu. Tehdy řekl: „Když spadne na vesnici do díry pes, sběhne se celá ves a všichni se ho snaží vytáhnout, zachránit – ať se to povede nebo ne, přináší to strach, smutek, radost, zkrátka emoce.“
Nebo jindy. Vzpomněl jsem si, že autor románu Parfém prohlásil, že jeho román může natočit jen Stanley Kubrick nebo Forman. A Kubrick už byl mrtvý. Ptal jsem se, jestli se ta informace k němu dostala. Přikývl a hned vysvětlil, že se toho ale neujal žádný producent. Adaptaci později natočil německý režisér Tom Tykwer a zajímalo mě, jak Forman film přijal. A opět nehanil. „Ten příběh je o úžasném parfému složeném z deseti ingrediencí – a vůně nejde ve filmu vyjádřit, divák ji necítí. A tak musí tvůrci vymyslet, jak to vyjádřit. Mě napadlo, že by to mohla být hudba. Jeden nástroj a pěkná melodie, později se přidá druhý nástroj a další a další. Až teprve deset nástrojů složí dohromady orchestr, který hraje překrásně.“
Ostatně jeho producent Saul Zaentz, s nímž stvořil Přelet i Amadea, usiloval o to, aby Forman natočil Nesnesitelnou lehkost bytí, ale Forman nechtěl riskovat, že se už nikdy nepodívá domů, že neuvidí syny a ti že budou mít doma velké potíže, a tak film nakonec natočil Američan Philip Kaufman. Zaentz film hodnotil: „Kaufman natočil dobrý film, moc dobrý film, jsem spokojený. Ale kdyby ho natočil Forman, ten film by létal!“
Zůstal Čechem
Ale přes veškerou světovost a respekt, který ve filmařském světě má, zůstal Forman Čechem, který měl velkou radost, když mu někdo přivezl do Ameriky české buřty a on si je nad ohněm opekl s českou plnotučnou hořčicí a znojemskými okurkami. Jeho žena Martina říkala: „Ty buřty mu vystačí na tři dny. To bude mít tři dny dobrou náladu.“
Miloval humor. Rád se díval na televizi a měl i oblíbené seriály. I když měl rád návštěvy, často si domluvil, že se na seriál podívá. Jednou měl na návštěvě Jirku Lábuse a Oldu Kaisera, kteří si vedle něj disciplinovaně sedli, jakože se budou dívat také, ale postupně převzali dialogy postav na sebe, dabovali je. Seděli vedle Miloše a vymýšleli si vlastní dialogy. Miloš se nejdřív mračil, že mu unikne díl, ale brzy ho to začalo bavit, ztlumil zvuk a nechal dialogy na Kaiserovi s Lábusem. Ti se ovšem sami vytrestali, neboť druhý den si Miloš sedl k televizi, pustil další díl seriálu, přivolal oba herce, ztlumil zvuk a nutil je namluvit svými slovy i další díl. A další den opět.
Miloš Forman byl bez přehánění skvělý člověk, pokorný ke své profesi, přátelský. Každou chvíli strávenou v jeho společnosti považuji za úžasný zážitek i dar.
Miloslav Šmídmajer je autorem dokumentů Drž se toho snu (1990) a Miloš Forman: Co tě nezabije… (2009)