Postila za Pavla Šruta
Stalo se, čeho jsem se obával. Bůh, ať už existuje, nebo nikoli, dopustil. Zemřel Pavel Šrut.
Post illa verba dodávám, že básníci umírají. I ti nesmrtelní. Někteří jazykové tvrdí, že vymírají. Teď „vymřel“básník výsostného kalibru. Nedávno jsem o něm psal, vlastně jsem jej prosil, aby se mnou zatím setrval. Marně. Moje jen zdánlivě nekrofilní báseň Dvojí spaní končí:
Nebo jsem snad jenom ve snu zesnul?
Pavel Šrut „ve snu zesnul“doopravdy. To můžeme říci s naprostou jistotou. Každá jeho věta je verš. Každý jeho verš je snový, prostě verš jedna báseň. Patří mezi ty, kdo – jak je vryto na Slavíně – „ač umřeli, stále žijí“. Do mé paměti jsou vryty tyto Pavlovy verše:
Nebude ježíšek není kdy Odložíme ho na nikdy V krku se vzpříčila kůstka Vypršela nám propustka Nebude ježíšek fíky a slova Všechno se skončí A všechno začne znova Mlha je mlha je mlha
Pavel chtěl, abych báseň jako mnohé ostatní přeložil do latiny. Rád jsem vyhověl, ale uvést můj překlad teď by bylo redundantní. Pavlovy české verše znějí, jako by je ve své mateřštině napsal sám Vergilius.
Odchod na věčnost jsme vlastně společně nacvičili. Když vyšel náš Cadus rotundus – Sud kulatý, vyváděli jsme na Národní třídě jako velcí kluci. Z balkonu českého spisovatele jsme měli v přímém televizním přenosu skočit do nafukovací měchuřiny, kterou postmoderní hasiči používají místo plachty. Jednalo se o symbolický skok do literární věčnosti. V průběhu letu jsme měli zmizet. Když jsem se za hukotu kamer vrhl dolů, svlékl si Pavel sako a zul boty, a místo aby rovněž skočil, shodil za mnou oboje se slovy: „ Na věčnosti je zima a půjdeš daleko. Proto přijmi sako, aby ti bylo teplo, a botky, aby se ti dobře šlo.“Tímto mu sako i botky vracím.
Autor je spisovatel, filozof a výtvarník