Ferlinghettiho verše v pohybu
Choreograficky originální, divadelně nápaditou, herecky zručnou a divácky přitažlivou tvář pohybového divadla představuje nejnovější titul Buranteatru. Režisér inscenace Svět je báječné místo Juraj Augustín se tady už několik sezon snaží kontinuálně věnovat právě tomuto žánru. Soustavně pracuje s přítomností performera na jevišti a v Brně vlastně jako jediný vytváří divadlo tohoto typu.
Adaptace Ferlinghettiho nejznámější básně představuje v úhrnu už padesátou premiéru souboru. Text vydal autor v roce 1955 jako součást své první sbírky Obrazy zmizelého světa. A není bez zajímavosti, že legenda beatnické poezie a beat generation s brněnskými inscenátory dokonce komunikovala. Osmadevadesátiletý americký básník Ferlinghetti svolil s využitím své básně a poskytl licenci k užití díla bez nároku na honorář.
Co s ní tedy v Brně konkrétně udělali? Augustínova inscenace pro trio interpretů je založena na autorské adaptaci těchto veršů, pohybové choreografii a navrch autorské hudbě se živým zpěvem. Zajímavá je už scénografie, která je taktéž dílem režiséra. Augustín svoje svěřence umístil na velkou plochu ze železných čtverců, na horizontu tohoto prostoru jsou tři těžké stoličky z pohledového betonu, nad jevištěm se vznáší šest různých křišťálových lustrů a vpravo v popředí sedí na vyvýšeném betonovém špalku zpěvačka Veronika Bartošová. Ta muziku Ondřeje Kalužáka doprovází zpěvem a místy do hudby rytmicky odsekává Ferlinghettiho verše ve skvělém překladu Jana Zábrany. Augustín zajímavě pracuje se světlem, různými střihy proměňuje a modeluje pohled na trojici herců, kteří v prostých černých kostýmech místy jakoby trhaně vyjadřují a zachycují podstatu předlohy.
Sama báseň začíná narozením a končí smrtí, neustále osciluje mezi opozity samotného života. Tito lidé na jevišti se tak spolu stejně těší, jako se zraňují, neustá- le svoji koexistenci budují a stejně tak ji vzápětí ruší. Od hezkého k uzurpátorskému a destruktivnímu je tady vždy jen pohybový krok. To třeba, když protagonisté obdrží tři malé kytičky, které vzápětí rozcupují zuby, požmoulají, vyplivnou a odhodí je.
Důležitým choreografickým znakem Augustínova pohybového jazyka je v tomto případě zkoumání možností, významu a účinku obyčejného lidského pádu. Jedná se tady o zdařilé pohybové materializování amerických veršů, ve kterých se voní ke kytkám, ně- kdo se líbá, tancuje, chodí na pikniky či plavat do řeky.
V inscenaci vystupuje trio Lucie Hrochová, Otakar Blaha a Petr Holík, kteří jako anonymní lidé ve stejné době a na stejném místě vyvářejí spoluakce a jsou nuceni vedle sebe být, žít a existovat. Všichni jmenovaní požadavky režie zvládají, plasticita jejich těl nebo častá synchronizace jejich akcí dopadají na výtečnou. Účinkující dávají jasně na odiv, že je toto divadlo baví, že mu rozumějí a tento pocit spolu s magií až černošsky hrubého a neotesaného zpěvu Bartošové bezpečně přenášejí na publikum.
Padesátiminutová Augustínova inscenace je kompaktní, má funkční a jednolitý styl, není dlouhá ani příliš krátká. Je vizuálně neokázalá, zároveň působivá a srozumitelná. Zajímavým propojením pohybu, zpěvu, světla a hudby dává jasně najevo, že svět je skutečně báječné místo, když ovšem – slovy básníka – nemáte hlad, když vám absence štěstí šeredně nepopálí prsty, když vaši existenci nediriguje pár měknoucích mozků na vyšších místech nebo třeba nějaká ta bomba, kterou vám sem tam zcela jistě hodí někdo na hlavu…
Možná nejslavnější verše Lawrence Ferlinghettiho převedli v brněnském Buranteatru do pohybové inscenace. Báseň Svět je báječné místo v podobě stejnojmenné inscenace ukázala možnosti i krásu této podoby divadla.
Lawrence Ferlinghetti: Svět je báječné místo
Autor je divadelní publicista