Mezi Beranem a papouškem
Účast prezidenta Zemana na sjezdu KSČM byla mocensky pragmatická
Kardinál Josef Beran, komunisty pronásledovaný a vypuzený, se vrátil do vlasti. A byť fyzickymrtvý, vyvolal – nepřímo – docela rozruch. Téhož dne se totiž v Nymburce konal sjezd českých komunistů, kam zavítal i prezident Miloš Zeman. Skoro ve stejnou dobu, kdy rakev s kardinálovými ostatky přinášeli do svatovítské katedrály, v Nymburce z úst prezidenta republiky znělo: „Vážený soudruhu předsedo, milý Vojto, vážené soudružky, vážení soudruzi, dovolte mi, abych vás pozdravil tímto starým sociálnědemokratickým pozdravem.“Pak si sice do soudruhů párkrát rýpl slovy o prohraném únoru, o zločinech padesátých let apod., ale o to ani tak nešlo. Miloš Zeman již hlasy komunistických voličů ke zvolení nepotřebuje, zato potřebuje legitimizovat účast komunistů na vládní mocenské konstelaci.
Kardinál Dominik Duka, politicky dosud Zemanův spojenec, vyjádřil při slavnostní bohoslužbě ve svatovítské katedrále veřejně svou nelibost: „Je jistě náhodnou souhrou okolností, že ve chvíli, kdy my zde vítáme kardinála Berana, je prezident republiky hostem na sjezdu komunistické strany, která se přes volební porážku dožaduje stále většího podílu na moci. Je to velmi zřetelné znamení hodiny, v níž se náš národ nachází. A o to větší zodpovědnost připadá hlavě státu, aby zaznělo rozhodné slovo.“Následoval bouřlivý potlesk.
Uvidíme, zda tím skončilo jedno podivné politické přátelství, které mimochodem vyvolávalo velké pnutí uvnitř katolické církve. A byť by Duka stále ještě odpustit mohl, Zeman, jak známo, svým kritikům neodpouští. Leda by je potřeboval k prosazení něčeho důležitého, ale i tak to jde zpravidla dost ztuha.
Dobrá práce
Zemanova účast na sjezdu KSČM byla veskrze mocensky pragmatická. Prezident si dává záležet na tom, aby měl na novou (druhou) Babišovu vládu co největší vliv, respektive aby uspokojil politické i ekonomické zájmy svého okolí, včetně zájmů Ruské federace. Babišovo trestní stíhání mu vlastně náramně vyhovuje, poněvadž jinak by se předseda hnutí ANO na vládní koalici asi dávno domluvil s některými ze stran, jež nejsou považovány za extremistické. Zemanovi by se však notně zúžil manévrovací prostor – mohl by nadále provozovat víceméně jen to, co v minulém volebním období, tedy svéráznou zahraniční politiku, v podstatě protikladnou k linii vlády.
Nyní se mu ale nabízí úžasná možnost stát se de facto další koaliční stranou. A tlačí na takové uspořádání, v němž budou co nejvíce zastoupeny síly blízké jemu a Kremlu, tedy KSČM, ČSSD, v níž má své křídlo, popřípadě Okamurova SPD.
Z hlediska naplnění zmíněného cíle Zeman o víkendu odvedl dobrou práci. Jestli někoho účastí na komunistickém sjezdu, v kontrastu s děním ve svatovítské katedrále, rozčílil, pak hlavně ty, kdo jsou na něj rozčílení už dávno. Jeho příznivci ho ale mohou vnímat jako „borce“, jenž to komunistům „pěkně natřel“, když jim předhodil diktátorské praktiky a Miladu Horákovou.
Historický exkurz mu pak hradní fanklub zbaští i s navijákem. Přitom právě na něm je patrné, jak povrchně a účelově Zeman s historií zachází. Komunisty a sociální demokraty pojal jako dvě rodiny velkého levicového kmene, které by měly – umírněně a demokraticky – spolupracovat, neboť jedině tak může být na světě dobře.
Avšak sociální demokraté se od komunistů historicky odlišovali právě zcela rozdílným vztahem k moci. Prosazovali postupné reformy kapitalismu, uskutečňované pokud možno nenásilnou, demokratickou cestou. Zemanem v Nymburce kritizovaná nálepka „sociálfašistů“, kterou komunisté sociální demokraty častovali, odpovídala jejich diametrálně jinému vnímání světa. Reformy totiž zlepšovaly postavení dělnictva, a otupovaly tak jeho touhu po radikálním zúčtování se systémem po nastolení diktatury proletariátu (ve skutečnosti diktatury komunistické strany), jež dle komunistů jako jediná mohla dovést lidstvo k „zářným zítřkům“. Pokud se jí komunisté zřeknou, přestávají být komunisty.
Hlavně pragmatismus
Ti současní čeští o obnově diktatury proletariátu spíše již jen sní někde na dně duše, neboť na něco podobného nemají sílu. A možná už ani chuť, jelikož i oni vyznávají hlavně pragmatismus. Zemanovy kritické poznámky přešli mlčením či jen mírným returnem, taktně pomlčeli i o podivnosti jeho konstrukce, že Česko má jít doleva pomocí vládní spolupráce ve volbách otřesené levice s velkokapitalistou.
Ale jaký div. Vždyť mocenský pragmatismus tvoří výstavní rys komunistického hnutí. Stalin se přece dokázal dohodnout s Hitlerem a Lenin kdysi pravil, že „být marxistou neznamená naučit semarxistické poučky, to dokáže i papoušek. Aby člověk byl marxistou, k tomu musí mít patřičnou psychologii – to, čemu se říká jakobínství.“V tomto smyslu je Zeman dokonalým marxistou-leninistou. Dokonalým, poněvadž již zcela oproštěným od jakýchkoliv, nejen marxistických ideových pouček.