Výchova princů v Čechách
Němečtí sociální demokraté si o víkendu do svého čela zvolili Andreu Nahlesovou, první ženu na špici SPD v celé její historii. Byla to volba z kategorie těch dlouho připravovaných. Po loňském intermezzu s bývalým šéfem Evropského parlamentu Martinem Schulzem, který jak kometa nejprve zazářil a pak se propadl do politických temnot, zvítězila touha po podstatnější změně. A že Nahlesová dostala při volbě „jen“dvě třetiny hlasů, nemusí nic znamenat. Schulz byl před rokem zvolen jednohlasně, skoro jako v Severní Koreji – a po půl roce se stal jednou z nejsmutnějších postav německé politiky a rekordmanem ve zbrždění ze stovky na nulu.
U našich západních sousedů se mezitím rodí druhá čekatelka cíleně vychovávaná jako nástupkyně trůnu, Annegret Krampová-Karrenbauerová řečená AKK. Generální tajemnice křesťanských demokratů (CDU) by měla coby korunní princezna převzít otěže po kancléřce Angele Merkelové – pokud se naplní celkem realistický scénář a Merkelová za nějaké dva roky ohlásí svůj exit z politiky.
Jak Nahlesová, tak AKK dokazují, v čem je německá politika jiná než ta česká. Ne nutně lepší, ale kontinuálnější a státotvornější určitě. Nahlesová nebyla žádná náhodná volba, ale logicky vygenero- vaná změna, která reagovala na loňský neúspěch SPD v čele se Schulzem. AKK je něco jako politická princezna, která se již teď připravuje na výkon funkce. Jízlivě by šlo napsat cosi o demokratickém deficitu, protože Německo má již teď předjednanou následnici, aniž by se voličů někdo ptal.
V Česku si můžeme zamnout ruce – kdepak nějaká kabinetní dynastická politika, u nás o šéfovi stále rozhodují stranické sněmy a voliči. Ve skutečnosti ovšem ne proto, že bychom byli kdovíjací demokraté, ale jen z toho obyčejného důvodu, že výchova princů v Čechách postrádá princip nástupnictví. Ano, princů, protože s těmi princeznami straníci umí předem zatočit. Stačí si připomenout, s jakými oplzlými sexistickými narážkami se musela vyrovnat třeba Alena Borůvková, když se v roce 2009 pokusila kandidovat na místopředsedkyni ČSSD.
U nás i relativně úspěšný předseda nerozhoduje ani o svém stranickém důchodu, natožpak o nějakém nástupnictví. Jiří Paroubek skončil v zapomnění, Vladimír Špidla už nemá na Úřadu vlády ani židli. Mirek Topolánek je jistě úspěšný byznysmen, jeho kandidatura na prezidenta před třemi měsíci ale ukázala, že mu ODS může být na oko stokrát ukradená, po politickém comebacku ale touží. A „český Nahles“Jan Hamáček? U šéfové SPD jsou dvě třetiny podpory nic moc, Hamáček přitom prošel o pouhých osm hlasů. Kprosté většině to stačí. K pocitu, že se může cítit jako nástupník z vůle stranického lidu a vyvolený princ kráčející v dynastické tradici, ale jen stěží.
Jak Andrea Nahlesová, tak Annegret Krampová-Karrenbauerová řečená AKK dokazují, v čem je německá politika jiná než ta česká. Ne nutně lepší, ale kontinuálnější a státotvornější určitě.