Maturita honoris causa

Maturity v plném proudu, nervy pod napětím. To napětí trvá v dnešní době (vzhledem k jednotnému testování a centrálnímu vyhodnocování) celé týdny. Nic příjemného, když uvážíme, že jde o svého druhu osudovou zkoušku. Tedy aspoň ji tak kdekdo vnímá. Ve skutečnosti na ní v životě zas až tolik nezáleží. Vím o několika lidech, co ji nemají a jejichž cena je vyšší než jakákoli škola. Namátkou Jiří Suchý, herečka Aňa Geislerová nebo náš truhlář. Vlastně nechápu, proč nemůže nějaká instituce udělit jedincům, kteří toho prokazatelně tolik umějí, maturitní vysvědčení mimo soutěž. Mohlo by na něm být napsáno „honoris causa“jako na čestných doktorátech. (No dobře, však je to jenom takový nápad.)

Zkušený dětský psycholog Václav Mertin má za to, že je třeba znovu otevřít otázku školního známkování. V článku nazvaném „Zbytečný strach ze zbytečných známek“, který napsal do Učitelských novin, se zamýšlí nad tím, jakou hodnotu má špatná známka pro učení. Sám se domnívá, že v lepším případě žádnou, v horším destruktivní. „Absolutní neochotu čtyřkařů a pětkařů učit se není nutné připomínat,“píše. Podle Mertina je nutné veřejnosti, zvyklé na známkování, opakovaně připomínat, že známky jsou něco umělého, k samotnému vzdělání nepotřebného a v dospělém životě až na nepatrné výjimky nepoužívaného. Vzpomněla jsem si na to na nedávné rodičovské schůzce šesté třídy, když třídní učitelka rozdávala rodičům předběžné známky z různých předmětů a předem upozorňovala: „Pokud vás překvapí hodně špatných známek z dějepisu, je to čistě věc kolegy dějepisáře.“Chtěla jsem ho vyhledat a zeptat se, jak se mu podařilo tolika žákům zošklivit dějepis, ale nebyl k dispozici. Prý nemocen. Škoda.