Péče o umírající se zvedá ze dna

PRAHA Šestasedmdesátiletá seniorka začalamít před rokem potíže s dýcháním. Připisovala je nedoléčenému nachlazení. Diagnóza ovšem zněla nekompromisně: zhoubný nádor plic s metastázemi do okolních uzlin.

Podstoupila chemoterapii i ozáření, ale onemocnění dále postupovalo. Lékař léčbu ukončil a ženu informoval, jak se její zdravotní stav bude pravděpodobně vyvíjet. Poslední týdny svého života si přála paní B. strávit doma.

Její rodina využila pomoc domácího hospice, zdravotní personál za ní tedy dojížděl. Zemřela 45. den po propuštění z nemocnice v přítomnosti svých blízkých.

V Česku zemře každý rok okolo stovky tisíc obyvatel. V domácím prostředí jako paní B. ovšem jen čtvrtina.

I to se snaží změnit takzvaná paliativní péče, která se v tuzemsku rozmáhá. Našla si již stovky pacientů.

Spolu až do konce

„Je to největší dluh v rámci našeho zdravotnictví. Jinde ve světě je tato specializace běžnou součástí systému,“řekl Martin Loučka, ředitel Centra paliativní péče. Ten včera vyhodnotil dvouletý pilotní projekt Spolu až do konce, který vede s nadačním fondem Avast.

„Podpořili jsme za tu dobu 18 projektů v 17 nemocnicích částkou 35 milionů korun. Pokračovat budeme dále, dokud se v Česku nedosáhne systémové změny,“řekl Ondřej Vlček ze společnosti Avast.

Stále ještě nezřídka se v českých nemocnicích stává, že pacientovi lékař sdělí diagnózu a popis toho, jak bude léčba probíhat. Někdy těmto informacím nemocný rozumí, jindy ne.

„Paliativní péči jsme dlouho zanedbávali. Teď jdeme tím smě- rem, který je žádoucí. Aktivita vzešla odspodu,“zhodnotil dvouletý projekt Roman Prymula, náměstek pro zdravotní péči ministerstva zdravotnictví.

Pokud vše funguje, jak má, nemocnice zvolí jiný přístup než před chvílí popsaný.

Ošetřující lékař se spojí s paliativním týmem, který se skládá také z lékaře, sociálního pracovníka, zdravotní sestry a kaplana nebo psychologa.

„Není to ale tak, že za pacientem přijde tolik lidí najednou a začnou s ním komunikovat,“vysvět-

ročně zemře průměrně okolo 105 tisíc lidí,

luje Ondřej Kopecký, vedoucí Centra podpůrné a paliativní péče Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Kontaktní osobou je podle něho vždy lékař a postupem času dochází i na další odborníky z týmu. „Cílem všech je zlepšit život pacienta s ohledem na jeho onemocnění. Někdy se podaří prodloužit jeho život o měsíce, ale i roky,“popisuje Kopecký.

Paliativní péče myslí i na rodiny pacientů. S těmi probírá, jaké jsou její možnosti a zda musí případně nemocný člen zůstávat v nemocnici. I když ale nemocný nemá jinou šanci, měl by získat dostatek informací a podporu.

Syndrom vyhoření

O grant nadačního fondu Avast se ucházelo původně téměř 70 zdravotnických zařízení. I když peníze nakonec získal jen zlomek z nich, další se snaží paliativní týmy zřizovat. „Někdy jdou na hranu svých možností. Nemají dostatečnou finanční podporu, dělají to ve volném čase, hrozí jim syndrom vyhoření,“říká Loučka.

Přitom například ve Spojených státech má takové programy již 80 procent nemocnic. „Vznikly hlavně pro onkologické pacienty. Snažíme se je nyní rozšířit i pro ty kardiologické,“řekl včera James Tulsky, ředitel Centra paliativní péče na lékařské fakultě Harvardovy univerzity.

Kdy v tuzemsku dojde k systémové změně a paliativní péče bude dostupná všem potřebným, je zatím otázkou. Ministerstvo zdravotnictví ji ale podle náměstka Prymuly považuje za klíčovou.