Gejzíry nápadů a elegance
Někdy na začátku tohoto století jsem viděl v Náchodě zajímavé amatérské představení, které skončilo jakýmsi zvláštním happeningem, kdy jsme všichni hlasovali o tom, jakými hodnotami se v životě řídit. O dva roky později někteří mladí členové tohoto souboru (část z nich už studovala nebo se chystala studovat katedru alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU) spolu se Stanislavem Bohadlem založili divadelní soubor, který přijal jméno jednoho z divadelních principálů hraběte Šporka a začal se podílet na festivalu barokního
Ve všech směrech mimořádný soubor Geisslers Hofcomoedianten byl na světě. Scházel se – a možná ještě schází a bude scházet – na jistou dobu o prázdninách, aby pro festival v Kuksu nastudoval některou z her pozdního baroka. Toto období semu stalo východiskem pro vznik jeho poetiky. Barokní podněty chápal ovšem v duchu manýrismu tak, jak tento pojem formuloval Ernst Robert Curtius: jako čas, kdy přestávají platit dosud platné umělecké normy a platí všechno, co je v opozici proti nim. Odtud vedla cesta souboru k hledání vztahu tohoto barokního manýrismu k době postmoderní a ke zrodu scénování, jemuž se občas vyčítala artistnost jako samoúčelné pěstování formy někdy až vyumělkované a příliš chladné.
To mimo jiné způsobovalo, že jste se na produkci tohoto typu mohli dívat spíše jako na předvádění skvostných, vskutku artistických čísel; prostě sledovat, jak to dělají, a nevěnovat pozornost smyslu děje. „Geissleři“ovšem slavili díky té výjimečné vůli po dokonalé divadelnosti úspěchy na amatérských festivalech – nejprve dokonce v soutěži venkovských souborů východních Čech – a postupně se začali prosazovat v širších divadelních souvislostech.
Poslední inscenaci hrají ve svém nynějším působišti – ve Vile Štvanice pod názvem Krása střídá nádheru. Uvedli tak u nás poprvé Moli`erovu tragédii-balet, kterou dramatik vytvořil ve spolupráci s Pierrem Corneillem, Philippem Quinaultem a J. B. Lullym, jenž napsal hudební intermédia. Hra měla premiéru 17. ledna 1671 ve Versailles na dvoře krále Ludvíka XIV. Na podrobnou analýzu tohoto syntetického divadelního díla není v novinách prostor, co však i tak lze konstatovat, je, že soubor pod vedením svého dlouholetého režiséra Petra Haška dozrál k dokonalosti. Znamenitě zpívá, tančí a pohybuje se od vybrané elegance gest a pohybů baletně stylizovaných až k dravé, nezkrotné živočišnosti sexuální touhy po- dobné zápasu, boji. Stejně tak pracuje se všemi předměty, které v gejzíru vynikajících nápadů vytvářejí bájný, imaginární svět. Soubor v těchto sekvencích nezapře, že umí zacházet s metaforičností, jíž se vyznačuje loutkové divadlo, stvořenou nejrůznějšími objekty. V tomto pochvalném duchu bych mohl také psát o dramaturgii a překladu Heleny Kebrtové, stejně jako o hudbě Jeana-Baptista Lullyho, již upravil Tomáš Hanzlík a hrají ji (i zpívají) členové souboru, jakož i o kostýmech a scénografii. Prostě každý materiál, každý výrazový prostředek soubor dokonale ovládá, všechno funguje přesně a bezchybně – a lze jen obdivovat tento artismus, který se vždycky a všude předvádí v dokonalé formě.
Jenže je tu jedna kvalita, která tentokrát diváka vtahuje do dění a nedovolí, aby byl jen tím, kdo pozoruje a zkoumá, jak to dělají. A to je humor. Herci dovedou vystoupit ze situace, nahlédnout ji s odstupem, způsobem skoro brechtovským ji vlastně „zcizit“a nabídnout divákovi příležitost uchopit tu dokonalost vlastní invencí s radostným porozuměním.
Ten humor však nevzniká jen tímto způsobem; často už překvapivě, nečekaně použitý materiál nebo jeho zpracování vyvolávají smích. Zkrátka a dobře: jako celek je inscenace dynamická, chytrá, dokonalá a přitažlivá podívaná. Někdy možná příliš rychlá, protože není čas se v tom proudu nápadů zastavit a vychutnat jejich brilantnost. A trochu mne mrzelo, že nerozumím dobře slovům zpívaných pasáží. Ale to může být moje vina.
Jinak jsem rád – jako divák a jako člověk s pozorností soustavně sledující jejich vývoj –, že dozráli k tomuto tvaru, jímž potvrdili oprávněnost své cesty a dosáhli v přesně fungující profesionalitě výsledku, který není v českém divadle běžný. To se rodí mimo organizační systém dnešního divadla na bázi mimořádného zaujetí a skoro posedlosti talentovaných individualit po kolektivní dokonalosti.
Soubor Geisslers Hofcomoedianten dozrál k dokonalosti, což dokládá i jeho poslední inscenace Krása střídá nádheru. Je to dynamická, chytrá, dokonalá a přitažlivá podívaná.
Moli`ere: Krása střídá nádheru
Autor je teatrolog