Dál už zbývá jen ticho
loučení ze studia před absolutoriem, když jako závěrečnou práci odevzdal partituru s pěticípou hvězdou, bylo tím nejmenším. Tenkrát nezmohli nic prosby ani litanie pedagogů, dobré rady, že si zkazí celý život, ale později, byť ve svobodných časech, to nebylo v ničem jiné.
Po roce 1989 založil nezávislou scénu Skleněná louka, kam vozil to nejlepší ze současné světové hudby. V černém kabátu obcházel své publikum, které se na produkci ocitlo buď náhodou, nebo omylem, a vysvětloval, že to, co se právě děje na scéně, je zcela mimořádné. Nemožnost prorazit s náročným programem byla jen palivem k dalším pokusům.
Zdenek Plachý měl neuvěřitelný smysl pro humor. Neuvěřitelný doslova. Neprovozoval anekdoty a historky, ale bavil se situacemi kolem, nejčastěji těmi, ve kterých byl sám hlavním hrdinou i outsiderem. Dokázal se královsky bavit na svých neúspěších, což ovšem neznamená, že ho současně netrá- pily. Měl rád svůj svět, ve kterém banalitám dával až mystické významy. Žádný brněnský Cimrman, spíš kouzelník.
Společně se spisovatelem Jiřím Šimáčkem založili v devadesátých letech sdružení Střežený Parnass a psali hry pro divadlo, které pak Plachý režíroval v nejrůznějších divadlech. Skoro nikde to neproběhlo hladce. Hercům se zdálo, že neumí aranžovat, divadelním kritikům, že je to moc složité, aby se to dalo popsat do takzvané recenze, a kulturní veřejnost se doslova vyděsila, když se Plachý rozhodl spolupracovat s Danielem Landou, normotvornou bójkou maloměšťácké etiky. Skoro všude, kam Plachý coby inscenátor vkročil, vzbudil zájem a důvod přemýšlet a možná byl ten přínos největší pro ty nejpohoršenější.
Zdenek Plachý osm let stál v čele činohry Národního divadla Brno. Velmi mu na té práci a na tom divadle záleželo. Neodcházel rozhodně v nejlepším, spousta lidí si odechla, když byl definitivně pryč. Myslím, že to považoval za křivdu a nepochopení, se kterým se úplně nikdy nevyrovnal. Určitě by šlo sestavit výčet inscenací, které se mu v brněnském Národním podařily, ale to není nejdůležitější. Podařilo se mu otevřít debatu o tom, jaké to divadlo vlastně má být, kam má směřovat, odpoutal ho od nostalgického vzpomínání na „zlatá šedesátá“. Podobný kus neviditelné a nevděčné práce odvedl v roli revolucionáře během takzvané televizní krize, a to opět v odstartování debaty o veřejnoprávním médiu, debaty, která je klíčová dnes možná ještě víc než tenkrát.
Vše výše popsané je důležité, Autor je nakladatel