Úsměv pod čepicí, Pivec po boku
Americký zpěvák Gregory Porter předvedl v Praze podle očekávání výborný koncert. Ovšem tentokrát ještě emotivnější a osobnější.
Osobnější díky vkladu jednoho varhaníka. Jednalo se totiž o první české vystoupení, kdy se jako člen, nikoli host rozšířené sestavy Porterovy kapely blýskl Ondřej Pivec.
Odlehčenou atmosféru navodil už neformální konferenciérský vstup herce Tomáše Hanáka. Gregory Porter zpíval od prvního momentu s absolutním nasazením, samozřejmou intonační jistotou a obvyklou hřejivou přesvědčivostí. Navíc ovšem přidal „domácký“pocit tím, že dal k dobru historku o seznámení s Ondřejem Pivcem v Praze díky zakázce festivalu Struny podzimu.
„A koukejte, teď je Ondřej členem mojí kapely. Jsme rádi, že můžeme hrát právě tady, i když dalo hodně práce najít volné místo v kalendáři… Ale to proto, abychom si v Praze mohli dopřát pauzičku, během které jsem vypil spoustu piva… no, to sem nepatří,“vtipkoval zpěvák. Představování varhaníka, doprovázené bouřlivým aplausem, si vyloženě užíval.
Přestože Porterovo turné navazuje na loňské album převzatých písní proslavených v repertoáru Nata Kinga Colea, převládaly skladby autorské. Což je klad. S plným sálem Fora Karlín zvláště rezonovalo dramatické podání Liquid Spirit a Musical Genocide a nostalgie Take Me To The Alley.
Ovšem právě jedna píseň z desky Nat King Cole & Me patřila k nejsilnějším momentům více než dvouhodinového představení. Procítěná verze melodie Charlieho Chaplina Smile provedená jen v duu s pianem. Průzračná podoba balady kontrastovala s velkokapelovým aranžmá známým z desky. Nechala tak ještě víc vyniknout sytému a „extrémně příjemnému“Porterovu barytonu, vyzněla ještě opravdověji a dojemněji.
Velká radost Ondřeje Pivce
Srovnání, jak zní Porterova kapela s hammondkami a bez nich, se nabízí díky relativně nedávnému koncertu na JazzFestBrno 2016. Tam vystoupilo „jen“základní kvinteto a pochopitelně také zcela brilantně. Ovšem „příležitostný šestý“Ondřej Pivec zapadl do soundu zcela, ehm, organicky. Jeho hra byla funkční, zbytečně nepředvádivá, ale zároveň naprosto suverénní. Zvláště zaslouží obdiv, jak dobře varhaník provázal svůj timing s pianem Chipa Crawforda, který je zase nejdůležitějším komunikačním partnerem Porterovým.
Když hrál Ondřej sóla, zněla zvukově efektně, ale zároveň vyváženě, promyšleně, zábavně, odpíchnutě. Je fantastické vědět, že muzikant, který vyrůstal na naší scéně, dokáže „zcela normálně“zapadnout do skupiny naprostých globálních profesionálů. Samozřejmě po neskutečné dřině, se kterou se musel vypracovat. Jak upřímnou radost Ondřejovi činila hra na domácí půdě, se zdejšími blízkými v publiku, bylo nejen slyšet, ale doslova vidět na rozzářeném obličeji.
Zdejší publikum, které se obvykle nerado nechává rozezpívat (nic ve zlém, ostatně poznámka je směřována do vlastních řad), nálada večera pohltila. Do vůbec ne intonačně jednoduchého sborového zpěvu balady No Love Dying se hlediště pustilo málem s gospelovým(!) nasazením.
Zajiskřila i hybná závěrečná skladba hlavního bloku koncertu Free, kterou kapela uzavřela po- měrně rozvernými sóly. Například kontrabasista Jahmal Nichols, tentokrát ovšem s baskytarou, se nechal strhnout k citaci Come Together od Beatles (už dříve s kontrabasem zavtipkoval na téma riffu známého všem rockerům – Smoke On The Water). Koncert nemohl skončit jinak než ovacemi vestoje.
Euforii prodloužily dva přídavky, zdánlivě do roztrhání hlasivek (opravdu zdánlivě, Porterova „kapacita“je neuvěřitelná) vyzpívaná balada When Love Was King. A aby se nekončilo zase tak idylicky a bylo jasné, že Porterův repertoár má daleko k pusté romantické selance, zařadil zpěvák ještě píseň 1960 What? se sociálním poselstvím, inspirovanou násilnostmi v Detroitu. Drobné memento na závěr radostného koncertu.
Gregory Porter
Autor je hudební publicista