Plán jedné metropole
Snad každý, kdo v Praze žije nebo pracuje, ba možná i ten, kdo do Prahy jen občas zavítá na návštěvu, si všiml, že česká metropole se v posledních letech příliš nerozvíjí. Od otevření tunelu Blanka a prodloužení metra do Motola v roce 2015 nebyla zprovozněna žádná velká dopravní stavba. Dokonce se ani žádná nezačala budovat, protože většina z nich je zablokována. Pražané si dlouhou dobu utahovali z Brňanů a jejich nekonečné diskuse o tom, zda nádraží přesunout, či nepřesunout. V Praze je ale podobných témat celá řada: na letiště rychlodráhu, nebo metro? Kudy severní obchvat? Co s auty, která vyjedou v Troji z Blanky? Zatímco tady „diskutujeme“, spadl jeden most kvůli špatné údržbě a druhý bude muset být ze stejného důvodu zbourán.
V tomto všeobecném marasmu byl zveřejněn pražský metropolitní plán, který od roku 2012 připravoval tým vedený architektem Romanem Kouckým. Jeho autor patří k těm nemnoha urbanistům, kteří mají vizi, a navíc ji dokázali realizovat – alespoň do podoby plánu. Kouckého hlavní teze je vlastně banální: Praha je ve srovnání s obdobnými městy v Evropě příliš řídce obydlená (25 lidí na hektar), 70–80 procent její plochy tvoří maximálně třípatrové domy, je tedy třeba ji zahustit novou výstavbou, k čemuž existuje množství volných ploch.
Současně s metropolitním plánem vydal Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy také brožuru, která obsahuje 11 rozhovorů, jež Koucký poskytl v průběhu práce na plánu (tři z nich vyšly v Lidových novinách). První nese titul Strach z nového je v Česku chorobný a poslední Naše společnost je nemocná. Hlavní chorobou naší doby, kterou Koucký diagnostikuje, je svázanost stovkami předpisů, norem, vyhlášek a zákonů, z nichž mnohé jsou zcela nesmyslné. Například téměř žádný historický dům v centru by nesplňoval dnešní normy pro oslunění či hluk. Jak ale nastartovat rozvoj města, když výstavba banálního bytového domu v Praze trvá od zadání projektu do kolaudace deset, podle jiných údajů dokonce patnáct let? Za takovou dobu postaví v Číně celá města.
Další nemocí naší metropole je její zcela iracionální samospráva. Jak má fungovat město, které se skládá z 57 (!) samosprávných částí, z nichž každá může do značné míry blokovat celoměstské projekty na svém území? Praha by se v Kouckého vizi neměla rozšiřovat: takzvaná sídelní kaše na periferii klade extrémní zátěž zejména na dopravní infrastrukturu. I kdyby ale jeho metropolitní plán byl hlavním městem přijat – což není vůbec zaručené – nebude mít žádný vliv na to, co se děje metr za pražskou hranicí. Proč netvoří Praha a Středočeský kraj jeden samosprávný celek, když jsou tyto regiony provázané jako žádné jiné?
Sebelepší plán bohužel nevyléčí hlavní českou chorobu, kterou je zoufalá neefektivnost veřejné správy. A žádný lékař v dohledu...
Pražané si dlouhou dobu utahovali z Brňanů a jejich nekonečné diskuse o tom, zda nádraží přesunout, či nepřesunout. V Praze je ale podobných témat celá řada: na letiště rychlodráhu, nebo metro? Kudy severní obchvat?