Tanec s vlky

Jsou to už čtyři roky a byla to velká událost. Do české kotliny po více než stu letech vrátil vlk. Na tomto místě jsem tehdy vysvětloval, že na návratu velkých šelem není potěšující jen to, že jsou krásné. Vlci jsou výborní lovci, a mohou tak regulovat přemnožená divoká prasata, jeleny a srnce, kteří nadměrným okusem ničí v lesích mladé stromky nebo škodí na polích. Avizoval jsem i to, že jestli najdeme způsob vzájemné koexistence, bude to výpovědí nejen o schopnostech této inteligentní šelmy, ale i o nás samých.

Za tu dobu se stabilizovalo několik smeček v pěti oblastech (Kokořínsko – Máchův kraj, Broumovsko, Beskydy, Šumava a Šluknovský výběžek) a jednotliví vlci se objevují i jinde, třeba v Krušnohoří. Množí se i škody na stádech, zejména ovcí a jehňat.

Rozumím tomu, že pro jakéhokoliv člověka a chovatele nevyjímaje je těžké vidět zabitá a potrhaná zvířata, napadená velkou šelmou. Je to pohled, kterému jsme si v posledním století odvykli. Objevily se tak požadavky farmářů či zástupců některých samospráv na opětovné vystřílení vlka, který podle nich v naší produkční krajině nemá co pohledávat.

Zdánlivě logický návrh. Nesdílím ho ale z více důvodů. Obecně ekologicko-filozofických, praktických, politických i kulturních. Evropská zemědělská politika (nechme nyní stranou, do jaké míry celkově šťastná) chov ovcí ve volné krajině podporuje jako jeden z vhodných postupů uchování zemědělské prvovýroby, ale i sociálně-ekologických aspektů rozvoje hospodářsky marginálních oblastí. Ochrana vybraných druhů, včetně vlka, je také součástí evropské environmentální politiky. Z hlediska ochrany prostředí jde obojí správným směrem. Nekritická preference pouze prvního přístupu zavání vyzobáváním toho, co se zrovna jeví jako výhodné, a nesdílením toho, co může být problematické. To samo o sobě samozřejmě nepopírá existující problémy. V Evropské unii je celá řada zemí, kde žije vlk v nesrovnatelně větších populacích než u nás, a i tam řeší mnohé potíže koexistence. Nám je nejbližší Sasko se zhruba 150 zvířaty, plošně pokrývající asi čtvrtinu plochy naší země a s dvakrát vyšší hustotou osídlení.

Jsme na začátku hledání podmínek našeho soužití

A kde že ty hlavní problémy jsou? U nás jsme při hledání podmínek koexistence lidské společnosti a vlka stále spíše na začátku. Naši farmáři většinou nejsou na návrat vlka vůbec, nebo jen nedostatečně připraveni. Funkční ohrazení i vhodní pastevečtí psi jsou spíše stále výjimkou. Pro nově operující smečky se málo chráněné ovce stávají logicky snadnou kořistí.

Škody způsobené vlkem stát kompenzuje už od roku 2000, potíž je v tom, že výše je často neadekvátní a nezahrnuje placené služby veterináře nebo kafilerií. Platba přichází nevzácně v horizontu mnoha měsíců a komfort pro farmáře není také závratný. Snažíme se to změnit. Z operačního programu Životní prostředí se výstavba ohradníků či nákup pasteveckého psa hradí z 80 procent (drátek na omezení rozptylu ovcí do krajiny není totéž co sofistikovaný plot k ochraně stád před vlky). Ani dokonalá preventivní opatření nefungují na 100 procent, ale pouze účinně omezují rizika a škody.

Zatím chybí ucelená strategie ochrany vlka v České republice. Agentura ochrany přírody a krajiny ji ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí a univerzitami připravuje. Stanoví například jádrová území, kde ochrana vlka bude dlouhodobou prioritou (třeba vybrané národní parky či chráněné krajinné oblasti), vhodné koridory pro migraci a vymezí místa, kde stabilizace populací nebude naopak žádoucí. Nelze také vyloučit, že někteří vlci budou muset být v odůvodněných případech odloveni. A to v zájmu ochrany majetku i ochrany vlků samotných.

Je před námi celá řada výzev. Jejich řešení není triviální. Nicméně věřím, že spolu se zemědělci je ochrana přírody vyřeší ve prospěch uchování vlka i udržitelných forem pastevectví.