Zadrhávající dopravník tepla

Mořské proudy klíčové pro klima evropského kontinentu citelně zpomalují. Na příčinách tohoto fenoménu se však vědci neshodnou.

Golfský proud se rodí v teplém klimatu Mexického zálivu, odkud vytéká jako mohutná řeka sluncem prohřáté vody. Podél severoamerického pobřeží se valí na sever rychlostí zhruba čtyři kilometry za hodinu. Na úrovni Newfoundlandu provede obrat k východu a zamíří napříč Atlantikem k Evropě.

Když dospěje do oblasti kolem 40° severní šířky a 30° západní délky, rozdělí se na dvě větve. Jedna míří k Africe, kde se jako Kanárský proud stočí k jihu. Druhá pokračuje směrem k Evropě jako Severoatlantský proud. Právě tato odnož Golfského proudu přináší našemu kontinentu teplo a významně ho ohřívá.

Obří koloběh

Voda Golfského proudu a jeho větví je nejen teplá, ale díky zvýšenému obsahu solí má rovněž vyšší hustotou. V Severoatlantském proudu se postupně ochlazuje a nakonec se propadá do hlubin oceánu, aby tudy putovala zase do jižněji položených oblastí. Vzniká tak jakýsi obří pásový dopravník, který přináší teplou vodu k Evropě a do severního Atlantiku a studenými hlubinnými proudy ji vrací zpět. V běhu jej udržují rozdíly v teplotě a hustotě mořské vody na jihu a severu Atlantického oceánu.

Ohřívání zemského klimatu, úbytek mořského zalednění v Arktidě i tání pevninských ledovců Grónskamohou běh soukolí „mořského dopravníku“vážným způsobem narušit. Čelíme už takové hrozbě? Pokud ano, je situace vážná. Výkyvy v intenzitě Golfského a Severoatlantského proudu měly v minulosti za následek výrazné změny v klimatu Evropy.

Severoatlantský proud brzdí

Přesná měření rychlosti Golfského proudu jsou k dispozici jen za poměrně krátkou dobu. Přesto už stačila prokázat, že v posledních deseti letech proudy citelně zpomalily. Jde o momentální výkyv, po kterém se proudy opět vrátí k normálu? Nebo jsme svědky tr- valejšího trendu hrozícího vážnými komplikacemi? Hned dva vědecké týmy se pokusily o rekonstrukci cirkulace vody Atlantikem v minulosti. Výsledky jejich bádání přináší přední vědecký časopis Nature.

Mezinárodní tým pod vedením geografa Davida Thornalleyho z londýnské vysoké školy University College se podíval na podmínky, za jakých sedimentují usazeniny na mořském dně pod Severoatlantským proudem. Pokud voda teče rychleji, usazují se na dně hrubší částice.

Při zpomalení proudu narůstá v usazeninách podíl jemnějších částic. Bahno na mořském dně obsahuje bezpočet schránek mikroskopických mořských organismů. Při různých teplotách vody čerpají tyto organismy z vody izotopy prvků potřebných ke stavbě schránek v odlišných poměrech. Schránky uhynulých tvorečků se usazují na dně a v jejich vrstvách lze číst jako v kronice klimatických změn.

Thornalley a jeho spolupracovníci vyčetli z jejích bahnitých stránek historii sahající 1600 let zpátky do minulosti. Zjistili, že Severoatlantský proud zůstával mezi rokem 400 a 1850 poměrně stabilní. Pak ale citelně zeslábl. Jeho rychlost klesla o šestinu až pětinu.

Méně teplé vody

Tým vedený mladou německou klimatoložkou Levke Caesarovou z postupimského Institutu pro výzkum klimatu přistoupil k řešení otázky rychlosti Severoatlantského proudu z jiné strany. Vědci vycházeli ze záznamů o teplotách moře v různých částech severního Atlantiku za posledních sto let. Pomaleji tekoucí Severoatlantský proud s sebou přináší méně teplé vody a to vede k ochlazení oblastí oceánu, kde má tento mořský proud svou „konečnou“.

Zároveň dochází k posunu Golfského proudu blíže k severoamerické pevnině, a vody u jejího pobřeží jsou proto teplejší. Analýza dat provedená týmem Levke Caesarové svědčí rovněž ve prospěch zhruba patnáctiprocentního zpomalení Severoatlantského proudu. To však vědci datovali do doby po roce 1950.

Stoletý rozdíl

Jak uvádí na stránkách časopisu Nature v komentáři k oběma studiím americká expertka na moř- ské proudy Summer Praetoriusová z Geologické služby USA, oba týmy došly různými metodami k velmi podobným závěrům. Zároveň ale Praetoriusová upozorňuje, že se jejich studie liší v určení data počátku přibrzdění Severoatlantského proudu asi o sto let.

„Tomá zásadní význam pro posouzení příčin zpomalení,“píše Praetoriusová ve svém komentáři pro Nature.

Levke Caesarová a její kolegové viní ze zpomalení Severoatlantského proudu globální oteplení vyvolané činností člověka.

„S globálním oteplováním roste přísun dešťové vody a také vody z tajícího ledu polárních moří i pevninských ledovců Grónska. Slaná voda severního Atlantiku se jí ředí, a tím v ní klesá obsah soli. Méně slaná voda je méně hustá, a tudíž i lehčí. Je pro ni pak obtížnější nořit se od hladiny oceánu do hloubek,“vysvětluje člen týmu Alexander Robinson.

Thornalleyho tým klade počátek zpomalení toku Severoatlantského proudu do poloviny 19. století, kdy nebyly projevy globálního oteplení ještě patrné. Příčiny proto vidí v přirozených výkyvech zemského klimatu. Ani tito experti však nesnímají z člověka jeho díl viny. Jsou přesvědčeni, že přirozený výkyv klimatu by dovolil Severoatlantskému proudu opět nabrat na rychlosti. Změny vyvolané člověkem tomuto návratu k zavedenému pořádku brání.

Špatná kondice z obou pohledů

Podle Summer Praetoriusové není časová diskrepance obou studií velkým překvapením. Výsledky týmu Levke Caesarové mohlo zamíchat opominutí procesů, které se promítly do dění v Atlantiku, i když k nimž došlo mimo tento oceán. Výsledky týmu Davida Thornalleyho zase mají své limity v omezeném počtu míst, odkud vědci odebírali vzorky usazenin pro analýzy.

Z obou studií nicméně vyplývá, že se Severoatlantský proud nenachází v nejlepší kondici. To je podle Praetoriusové zásadní poselství, protože pokud by tento obří mořský dopravník definitivně zkolaboval, bude to mít za následek závažné změny v teplotních a srážkových poměrech na celé severní polokouli.