Bolesti básníků
Smůlou tohoto jara jsou tak časté zprávy o tom, že někdo známý, blízký, talentovaný nebo přinejmenším zajímavý zemřel. Minulý týden mě stihly dvě v několika dnech: ve středu odešel nešťastný syn Oty Pavla Jiří a hned po něm, v sobotu, už dlouho nemocný Pavel Šrut. Osobnosti naprosto odlišné náturou, věkem, osudem, avšak podobné si tím, že intimity života Jiří i Pavel dokázali komentovat slovy právem označenými za literaturu. Uměli – každý po svém – vzít za srdce. Podobnost tím končí, každý byl úplně jiný.
Jiří Pavel žil s dvojím rodinným zatížením: literárním talentem po otci i strýci Hugovi, ovšem i psychickou chorobou, jež mu neumožnila ani normální přežívání. Rozvrácená, bezbranná postava hledající úlevu v alkoholu i drogách byla snadným terčem „kamarádů“, povalečů, podvodníků, vyžírků. Přesto dokázal aspoň psát a můžeme se v jeho povídkách, glosách či fejetonech leccos dozvědět o něm i o mysli jeho slavnějších, a ne o moc šťastnějších příbuzných ( Ahoj, Harakiri, řekla maminka, Blázinec v mé hlavě...).
I Pavel Šrut, s nímž se rozloučíme ve středu 2. května, měl své běsy, jeho život a tvorba ovšem patřily do úplně jiného „patra“. V literatuře se mu dařilo všechno, nač sáhl – poezie, překlady, texty písní, knihy pro děti. Dožil se obdivu, uznání, úspěchu i ocenění. Měl přátele, kteří jej většinou neopouštěli ani ve chvílích propadů. Hovořit o tvůrčích mukách se podobá klišé. Jenže věčné pochybnosti, jimiž se trápí skuteční tvořiví duchové, my průměrní, obyčejní pozorovatelé prožívat ani chápat vlastně nemůžeme. Pavel Šrut je ovšem znal důvěrně. Ale stál vždycky na správné straně, nikdy se nepustil snadnější cestou ani se nezpronevěřil svému přesvědčení, lidské slušnosti. Když měl už hodně hluboko do kapsy a poměry se tu otočily, přijal jednou místo redaktora v sobotní příloze těchto novin. Měl redigovat literární reportáže, rozhovory, povídky. Prožíval tu zodpovědnost za cizí texty mnohem víc, než kdyby někdo sahal na jeho vlastní dílo. Nespal, rukopisy nosil po kapsách všude s sebou a nebyl schopen žádných škrtů. Po několika měsících tohle své po letech první pevné zaměstnání vzdal. Protože byl sám autor, věděl, jak každé změněné slovo bolí... Zodpovědný, citlivý, raději bez peněz dál bojoval se svými pochybnostmi i neduhy a – naštěstí pro nás – psal.