Wendersův ponor na mělké dno
Wim Wenders už dlouho točí v angličtině s hvězdami. Už dlouho také jeho filmy nevzbudily u obecenstva velký zájem, ač je stále v premiéře uvádějí velké festivaly. I promítání jeho novinky Až na dno na přehlídce v Torontu můžeme brát hlavně jako vyjádření pocty jednomu z režijních symbolů německé nové vlny 70. let a prezidentu Evropské filmové akademie.
Film o vztahu skotského tajného agenta a podmořské matematické bioložky se na první pohled tváří jako romance pro inteligentní dospělé, láska zasazená do kontextu dnešního světa okořeněná nadčasovou existenciální filozofií. On se snaží po svém bojovat s fanatismem, který tu reprezentuje herec Reda Kateb (protagonista Wendersova 3D experimentu Krásné dny v Aranjuez) v roli typického islámského teroristy zaslepeného ideologií. Ona chce v temných hloubkách oceánu objevit, z čeho vznikl život.
Od začátku víme, že se agent v podání Jamese McAvoye dostal do zajetí al-Káidy. Brzo tušíme, že bioložka, jíž Alicia Vikanderová dodává aspoň trochu jiskry, zažije něco nebezpečného v jediné, a tudíž nezachranitelné hloubkové ponorce. Jako obvykle Wendersovy postavy cestují, hledají a nacházejí bezpečí a samy sebe ve vztahu k ostatním. Jako obvykle v poslední době jeho hrdinové působí jako osoby složené ne z masa a kostí, ale ze slov a idejí, literární konstrukty, s nimiž diváci nebudou pátrat po smyslu života, protože se ztratí už ve smyslu jejich filmového příběhu.
Spojení Alicie Vikanderové s Jamesem McAvoyem má svou atraktivitu, nejen fyzickou, vzhledem ke kvalitám obou herců, kteří se snaží pojmout své hrdiny jako lidi půvabné i zevnitř, o něž se můžeme aspoň trochu bát. Jejich roman- ce je vyprávěná zčásti ve flashbacích vzpomínek ze zajetí a zčásti v nucených paralelách dvou osudů odvažujících se sestoupit na dno, oceánu či ideologie. Genius loci větrného normandského pobřeží s domácky a hřejivě luxusním hotýlkem dodává určitou svůdnou atmosféru. Wenders pořád ví, jak stočit pěkné prostředí a lidi do pěkných obrazů. Větší problém má s obsahem.
Tentokrát pro něj scénář napsal Erik Dignam, stejný člověk, jenž má na svědomí jiný film o krás- ných privilegovaných zamilovaných lidech pomáhajících světu, vysmívané drama Seana Penna Poslední tvář.
Až na dno vyšlo ze stejnojmenné knihy válečného zpravodaje J. M. Ledgarda, ceněné jako jazykově obratný mix romance s thrillerem a meditací o politických problémech, vědě i metafyzice. Ve filmové verzi z toho všeho zbyly ploché krátké debaty o velkých tématech, které chtějí znít chytře, ale vlastně jen přispívají do hry na lov metafor a logi- ky v moři žánru rozředěného do midkultu, limonády v lahvi od archivního vína.
Z komplexního obrazu moderního vztahu dvou inteligentních, vzdělaných, empatických a uvědomělých lidí se tak stala sentimentální ukolébavka pro západní svět, v níž se vše dá nakonec po určitých útrapách přímočaře vyřešit jako ve starých bondovkách. Třeba i plošným bombardováním, pokud je třeba. Stejně jsou tu všichni Arabové přisluhovači teroristů.
Ze sympaticky emancipované samostatné hrdinky, která miluje svou práci a může s ní změnit naše poznání, se vyloupne trapně zaláskovaná dívka, která nedlouho před nebezpečnou cestou pod hladinu, o níž dlouho snila, neustále kontroluje mobil a rozptyluje se frustrací, že jí její milý přestal odpovídat.
Wim Wenders se zkusil potopit do komplexní romance o moderním vztahu podle románu britského válečného reportéra a vynořil se s pohledným, atraktivně obsazeným midkultem, jenž hloubku jen předstírá.
Až na dno