O Husákovi a jeho Kurilovi
Já to skutečně nechápu. Nikdo neměl tak blbýho pomocníka jako Husák. Jmenoval se Kuril. Proboha, kde toho vola sehnali? Byl to nějakej politruk od tankovýho pluku, prej… To s Husákem, jo, to byla řeč. Ten přišel a řekl: Takhle to chci – no, docela rozumně, k tématu. A bylo. Teda nebylo, protože pak přišel ten Kuril a stávalo se z toho hotový martyrium.
Dodneška si pamatuju na jeden projev, kterej jsme pro Husáka připravovali. Nějak jsem tenkrát přišel trošku pozdějc, nevím už vlastně proč. A kluci tam už seděli. Já tam přišel a s opovržením jim říkám: Prosím vás, tuhle jednu zasranou stránku? Co tady tak dlouho děláte? Něco tak triviálního! Jenže oni: No, jen počkej, však uvidíš!
No a opravdu jsem viděl. Protože vzápětí přišel Kuril a začal to všechno komentovat. Nahlas předčítal, co jsme zatím napsali. Povstal a skoro jako by nám to recitoval: „Vypukla strašná světová válka. – Strašná? Jak strašná?“
Teď dostal takovej výraz jako Buddha. A řekl: „Ne, to nejde, to slovo se nehodí.“Měl jsem bejt zkušenej, to je jasný, ale to víte, na Kurila si člověk nikdy nezvykl…
A tak jsem na něj dotíral: „Jak jako nejde? Proč nejde? Vždyť ta první světová válka – o tý byl ten projev – přece byla strašná! Byly to masakry!“Jenže on mě uzemnil jednou jedinou větou: „Soudruh by to nepřijal.“Co na to říct?
Proč by to nepřijal? Jo, to je otázka… Dodneška to nevím. Byl jsem z toho úplně zblblej a teď hodina, dvě hodiny, tři hodiny a ještě večer jsme pokračovali a seděli tam. Pitval každý slovo. Odcházeli jsme úplně zmlácení.
Já ještě jsem většinou odcházel ožralej, protože na tom Hradě, ale i když to bylo ve stranickym Hotelu Praha, bylo dost pití. Ti odpovědní si sice dávali tonik, ale byla plzeň. Byla plzeň, milej pane! Tak jsem tam těch plzní vždycky vypil aspoň pět. A bylo.
A ještě něco vám řeknu. On ten Kuril měl u sebe přepisy projevů, který někdo už pronesl na podobný téma v minulosti. A jednou, jak jsme dělali nějakej ten projev, tak najednou Kuril – my už byli zase úplně utahaní – no, ale Kuril ne a najednou dostal takovej zvláštní výraz do očí, vztyčil se a pravil: „Nechť v jediném chóru zazní všechny zvony světa!“
On začal mluvit jak hotovej básník. A já si řekl: Ha, už je to tady, už se zbláznil. Teď ho odvezeme a bude klid…
Jenže on se nezbláznil, on v tu chvíli něco citoval. Až pak jsme zjistili, že se naučil nazpaměť Brežněvovy projevy a tohle byl jeden z nich…
Dodneška si pamatuju na jeden projev, kterej jsme pro Husáka připravovali. Kluci tam už seděli. Já tam přišel a s opovržením jim říkám: Co tady tak dlouho děláte? Něco tak triviálního! Jenže oni: No, jen počkej, však uvidíš!
Poslouchám různé lidi a tohle mi vyprávěl muž, který spolu s jinými psával projevy Gustávu Husákovi. O politice toho vím málo a o jejích vysokých patrech nevím nic, ale někdy si říkám, že by bylo zajímavé si za nějakých čtyřicet let poslechnout někoho, kdo píše projevy politikům dnes.