Strašit lidi migranty je snadné
Volme politiky, kteří přicházejí s globálními tématy a prosazují je v duchu kosmopolitně zodpovědného státu
ijeme v době, kdy zpráva o chemickém útoku na druhé straně planety dokáže přijít na naše mobily v podobě notifikací v řádu vteřin, ačkoliv se nás ta událost osobně netýká, nestala se v našem městě, zemi. Stala se na naší planetě. Někteří tvrdí, že osud mé dcery se mě bude týkat rozhodně víc než dívky na jiném konci světa. Vnímání osudů jiných jako náš vlastní potenciální osud ovlivňuje vůli se za práva jiných stavět. Podobné příklady nastolují dilema, zda jsou lidská práva univerzální, nebo by se měla kontextuálně měnit. Doktoři po velkém útoku nebo nehodě označují lidi barvami podle toho, komu spíše pomohou, zachrání jich tak víc. Zde hraje roli čistě racionální úvaha, nikoli norma univerzálních práv a přece je to dilema vzájemné solidarity, které se může snadno dotknout nás všech.
Brazílie kácí deštné pralesy, Japonci loví velryby s argumentem vědeckého výzkumu, rozvíjející se státy se hlásí o svůj díl uhlí na spálení, aby se z nich staly státy industriální, v Patagonii se rozpouští ledovec a armáda právníků pracuje v zájmu korporací produkujících ropu navzdory tomu, že její spalování sice možná přináší okamžitý užitek, ale v závěru nás udusí. Rozhodne-li se jeden stát spálit uhlí, které má na svém území, je to jeho suverénní právo, nebo má brát ohled na jiné státy? Podle mého názoru zde není referenčním objektem stát, ale primárně člověk a jeho zájmy.
Pokud vezmeme do popředí inherentně globální výzvy, jako je klimatická změna, pád asteroidu, koronární erupce, vymírání druhů, odlesňování nebo stabilně narůstající záplava plastů v oceánech, suverénní právo národního státu je nejen z racionálního hlediska absurdní, protože tyto problémy nevyřeší, ale je zjevně neetické jej nadřazovat zájmu lidstva jako celku. Nahlížíme-li na naše zájmy z perspektivy lidstva, myslíme jako kosmopolité, to však nic nemění na tom, že je-li systém národních států nyní funkční, je i nejlepším prostředím k uzavření globální dohody.
Národní státy nejsou samostatně schopny řešit globální výzvy. Typicky je to vidět v bodě, kdy politik v „národním zájmu“požaduje výjimku například k produkování plastových obalů, protože by jejich zákaz zlikvidoval továrny na jeho území. V jakém zájmu takový politik jedná? V našem? V zájmu člověka? V zájmu státu? Jedná pouze v zájmu voliče, kterého nezajímá, zda se tím plastem zadusí velryba, protože ji nikdy neuvidí.
Je vcelku jedno, zda takto smýšlí většina, protože takové jednání je rozhodně proti zájmu člověka a jeho dlouhodobého přežití, tedy i toho jednotlivce. Je tedy v zájmu nás všech mít stát, který bude populisticky prosazovat naše sobecké zájmy, nebo stát, který zjevně globální agendu přepustí na vyšší politickou úroveň, třeba do EU nebo do rukou mezinárodní organizace, která má v předmětu práce řešení plastů v oceánech?
Následováníhodný stát
Současná veřejná debata dokáže primárně skloňovat národní zájmy v kontrastu se zájmy jiného státu. Zá- roveň ale stejní politici, třeba Viktor Orbán, až pitoreskně pečlivě skloňují nutnost udržet se v EU. Jsou si vědomi toho, že EU některé politiky nastaví lépe. Současná vyprázdněnost politické debaty se krásně ukazuje právě na maďarských volbách, kde se ani nenamáhali najít jiné fotky migrantů než ty, které použil UKIP před brexitem, a to jejich vlastní ministr zahraničí dokázal svou politiku velmi pěkně v nedávných LN vysvětlit do detailu. Je to honba za mocí na národní úrovni těch, kteří neumí nebo nechtějí formulovat důležitá globální témata. Vystrašit lidi migranty je snazší cesta k moci.
Měli bychom se bavit o globálních tématech a volit politiky, kteří je dokážou formulovat, reagovat na ně a prosazovat je v duchu kosmopolitně zodpovědného státu. Jen tak můžeme na náš stát být hrdí. Soustředit se na své bezprostřední zájmy bez širšího rozhledu je nejen sobecké a neetické, ale v kontextu výzev, kterým lidstvo čelí, je to jednání vyloženě sebedestruktivní. Navíc zaměňovat předešlé úspěchy státu za národní velikost je schovávání vlastního nekonání za úspěchy těch, kteří žili na stejném území, a přitom můžeme být sousedy doma a mít starosti o osudy lidí jinde na planetě. Takový stát budou ostatní rádi následovat. Ke státu, který se bude vymezovat vůči jiným, žádat výjimky nebo zavírat uprchlíky z války, se všichni otočí zády.