Buď zdráv, Vívoši! aneb Vzpomínka na Viewegha
Nestává se často, že otevřete noviny a zjistíte, že první článek, na který se díváte, je vlastně o vás. Při čtení fejetonu Michala Viewegha se to však přihodilo mně.
Ano, já jsem ten spolužák „Slaboš“, o němž kamarád „Vívoš“psal. Pět krásných let jsme spolu sedávali v jedné lavici a poslouchali moudra doc. Bastlové či profesora Rzounka, kteráže to etapa české literatury je nejlepší a kteří autoři by měli vstoupit díky své angažovanosti trvale do našich srdcí. Sem tam nám to proložili marx-leninskou masáží či dvanáctihodinovým pobytem na cvičišti v rámci přípravy na vojenské katedře. Zaplať Bůh za naši druhou katedru, pedagogiky, na které působili lidé, na něž doteď vzpomínám a vážím si toho, co nás naučili.
S Michalem a ostatními přáteli z kruhu, mezi něž patřili i dva fajn Kambodžané a krásná Portugalka, jsme toho prožili opravdu dost. V okolí Staroměstského náměstí neexistovala kavárna, která by nám zůstala utajena. Kolumbie, U Červeného orla a samozřejmě Obecní dům, naše Mekka, depo, odpočívárna i nabíjecí stanice. Dodnes, když jdu okolo, vidím vystresovaného pikolíka s vozíkem zákusků, kterak „Vívošovi“neúnavně předvádí škálu klasických kavárenských dortíků, a ten se šibalskou jiskrou v oku ochotně přijímá roli v této hře, aby si, ostatně jako téměř pokaždé, vybral kousek svého oblíbeného štrúdlu, který po snědení většinou doplnil tyčinkou Deli, již vždy nosil v tašce jako krabičku poslední záchrany.
Naše první srazy jsem téměř poctivě navštěvoval. Probíhaly v obyčejných hospůdkách při pivečku a tataráčku. Pak se přestěhovaly do pro mne až příliš intelektuálního prostředí novodobých kaváren, které byl Michal díky své nastupující popularitě už zvyklý navštěvovat. Hemžilo se to tam celebritami, nabízely se míchané drinky, suši a carpaccio a já prostě zjistil, že do tohohle prostředí nějak nepatřím.
Třicet let jsem učitelem českého jazyka na základní škole. Michalovu kariéru jsem pečlivě sledoval a sleduji, v poslední době jsem měl o něj upřímný strach. Raduji se z toho, že je z nejhoršího venku. Nemusíte kamarády pravidelně vidět. Někteří se vám navždy vryjí do paměti a zanechají tam takovou spoustu vzpomínek, že když je vám zle, padáte únavou a přijdete po osmi hodinách z té džungle před tabulí domů, rádi si tu složku vzpomínek otevřete a pomalu se jimi probíráte. Ty s „Vívošem“patří mezi moje nejmilejší…
Když starému učiteli odpustíte, moc rád vás na dalším srazu uvidím.