Macron a kouzlo státní návštěvy

Francouzský prezident Emmanuel Macron svou návštěvou ve Spojených státech u levicových médií rozhodně nezabodoval. Ani v Evropě, ani v USA. V britském Guardianu napsali, že Macronovi hrozí, že bude následovat osud Tonyho Blaira, který se stal ze sebevědomého představitele moderní levice vyhlášeným pudlíkem George W. Bushe.

Macrona přivítaly ve Washingtonu opravdu okázalé pocty, ceremonie a oficiality, zatím největší, které kdy nějaký státník za vlády Donalda Trumpa obdržel. Na televizi CNN se k tomu zase střídaly plejády komentátorů, pro které bylo přijetí Macrona příliš teatrální a pompézní a přátelství obou pánů příliš režírované a předstírané. Jindy se zase do detailu rozebíraly záběry, na kterých obrovitý hromotluk Trump malého Macrona někam táhne za ruku, a co to může znamenat.

Macron se o sobě mohl dokonce dočíst, že je také populista jako Trump a kdoví co ještě. V USA zjevně existuje celá část elity, která by si nejvíc ze všeho přála, aby za jejich prezidentem, kterého upřímně nesnáší, nikdo nor- mální nejezdil, protože ho tím nějak legitimizuje. Takže si to znechucení Trumpem zákonitě odnese i Macron.

Ty fanfáry a okázalosti jde ale vysvětlit velice jednoduše. Francie má podobně jako USA tu výhodu, že nepsaný, ale faktický šéf exekutivy a vlády (ano, Francie má také premiéra, ale koho to zajímá, že) je zároveň hlavou státu. Státní návštěvu provádí hlava státu.

Německá kancléřka na podobně okázalou státní návštěvu jet nemůže, protože není hlavou státu. Takže až se za pár hodin objeví ve Washingtonu ona, budou novináři zase psát, jak chudé to bylo přijetí ve srovnání s Macronem. Totéž se týká britské premiérky Theresy Mayové. Kdyby přijela do USA britská královna, japonský císař nebo německý prezident, bude to sice státní návštěva, ale nebude to zase mít žádnou politickou relevanci a mediální pozor- nost, protože normální hlava státu nemůže jednat ani o dohodě s Íránem, ani o klimatické dohodě, ani třeba o situaci v Sýrii. Kdyby jednal s Trumpem japonský císař, půjde výhradně o zdvořilostní konverzaci. Krom toho je v americké politické tradici, že se státními návštěvami výrazně šetří.

Jinak – ano, není státní návštěva jako státní návštěva. Čínský prezident je sice hlava státu, ale je hlava komunistické diktatury, země, která není americký spojenec, naopak je americký rival v tom, kdo bude v budoucnu nejmocnější zemí na světě. Francie je americký spojenec a má de facto (nikoli de iure) prezidentský režim.

A nyní k obsahu té návštěvy nebo k novému zvláštnímu vztahu obou pánů. Žádné přátelství neexistuje ani se nerodí, ale pokud vzniká solidní partnerství, je to jedině dobře. S Britá- nií na odchodu představuje Francie nejmocnější vojenskou sílu v EU, navíc s vlastními jadernými zbraněmi.

Je jedině dobře, že v rámci kontinentální Evropy existuje někdo, kdo je schopen rychle spoluorganizovat a zasadit přesně mířený úder někomu, kdo používá zakázané chemické zbraně.

Amerika je se současným prezidentem málo čitelná a předvídatelná. Chce obchodní válku, nebo ne? Proč nechce dohodu s Íránem, když podobnou chystá s KLDR? Jenže Trump je Trump, USA jsou pořád liberální demokracií, zemí s vládou ústavy a práva a jsou garantem evropské bezpečnosti. To, že se s USA alespoň někdo důležitý v Evropě (kromě třeba Polska) snaží budovat dobré vztahy, je jenom dobře.

Macron se navíc Trumpovi vůbec nepodbízel. Jasně pojmenoval názorové a politické rozdíly. A krom toho, že se postavil za klimatickou dohodu i dohodu s Íránem, vášnivě se při projevu v Kongresu postavil i za svobodný obchod, což je v případě Francie opravdu výkon.

Autor je předsedou správní rady IPPS