A tobě, dcero, odkazuji byt

snulý nemá žádné příbuzné, připadne dědictví státu jako tzv. odúmrť.

V případě, kdy by měl zemřelý třeba jednu nemovitost a vedle toho nějaké finanční prostředky, bylo by určitě škoda dělit nemovitost mezi pozůstalé. Právníci mají bohaté zkušenosti, jak podobné situace končí. Pokud to jde, je vhodnější nemovitost zanechat jen jednomu a ostatní vyplatit. Dosáhnout dohody po smrti „patriarchy“rodiny totiž může být nemožné. Zejména v situacích, kdy část rodiny v domě, který je předmětem dědictví, bydlí a část ho vnímá jen jako zdroj příjmů a nechce do jeho zvelebení investovat.

U dědiců, kteří dědí ze zákona nebo ze závěti, nastává tzv. univerzální sukcese. To znamená, že dědí vše v určitém podílu, přičemž existují tzv. nepominutelní dědicové. Ti mají právo na určitý podíl z dědictví nehledě na závěť či odkaz. To činí problémy typicky právě v situaci, kdy dominantním majetkem zůstavitele je nemovitost a zbytek vlastně zamoc nestojí. Nepominutelnými dědici jsou děti, a pokud nedědí, tak jejich potomci. Nezletilý nepominutelný dědic musí dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Zletilý má právo na jednu čtvrtinu. Pojďme si to vysvětlit na příkladu.

Zůstavitel má manželku, jednoho syna ve věku 22 let a druhého ve věku 17 let. Hodnota pozůstalosti, kterou tvoří jeden dům ve výlučném vlastnictví zůstavitele, činí 3 600 000 korun. Podle závěti má vše připadnout manželce. Díky povinným dílům ale nebude možné podle závěti postupovat důsledně. Manželka a děti se nacházejí v první dědické třídě a dědí rovným dílem. V našem případě by tak každý ze zákona obdržel třetinu pozůstalosti, což činí 1 200 000 korun. Povinný díl nezletilého syna činí tři čtvrtiny zákonného podílu, tedy podílu na pozůstalosti. To dělá 900 000 korun. U zletilého jde o čtvrtinu zákonného podílu, v tomto případě 300 000 korun. Matka by obdržela zbývajících 2 400 000 korun.

Vydědím tě – dědictví nepřijímám

Pokud zůstavitel chce, aby dědicové nezískali ani povinný díl, musí je vydědit. Vydědění je však možné pouze ze zákonem stanovených důvodů: pro neposkytnutí pomoci, pokud potomek neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, pokud byl odsouzen za trestný čin spáchaný za okolností, které svědčí o jeho zvrhlé povaze, nebo pokud vede trvale nezřízený život.

Zvláštním důvodem je pak vydědění potomka pro velké zadlužení, ale také marnotratnost. Tady je však zapotřebí, aby zůstavitel zároveň odkázal to, co by náleželo jeho marnotratnému synovi či dceři, přímo jejich potomkům, tedy svým vnoučatům. V praxi jde však o skutečně extrémní chování, typicky propadnutí drogám.

Nejen zůstavitel by však při řešení dě- dictví měl být opatrný. Pozůstalost, i když na první pohled může obsahovat třeba i více hodnotných nemovitostí, může být ve skutečnosti předlužena. To znamená, že souhrn dluhů převyšuje hodnotu majetku.

Dědictví lze také odmítnout. Což se děje zpravidla právě z důvodu jeho předlužení. Dědictví pak připadne ostatním dědicům v poměru, v jakém dědí oni. Pozor ale: odmítnutí již nelze vzít zpět. Dědictví se lze také vzdát nebo se zřeknout dědického práva. Vzdání se dědictví lze provést jen ve prospěch někoho jiného. Zřeknutí se dědického práva je možné učinit smlouvou za života zůstavitele.

POZOR, NESPALTE SE!