Dostal darem dům, a ještě chce dědit?!

Dědické řízení se může zkomplikovat ve chvíli, kdy ho někdo napadne. Napadena může být závěť například z důvodu nepravosti, falešných podpisů. Případně proto, že byla sepsána a podepsána pod nátlakem nebo ve stavu duševní nemoci. Vyděděný nepominutelný dědic se může žalobou obrátit na soud s tím, že je vyděděn neoprávněně.

Nejčastěji se však setkáváme s mnohem závažnější situací: jeden z dědiců přemluví před smrtí své rodiče, aby mu darovali dům či byt, který by jinak připadl do dědictví nejen jeho, ale i sourozenců. Do dědictví může tedy zasáhnout i dar, kdy se de facto obchází nepominutelní dědicové, resp. je možné se pokusit je takto „obejít“.

Jak se bránit? Zaprvé je potřeba uplatnit tzv. kolaci. V dědickém řízení to znamená započtení toho, co někteří dědicové získali od zemřelého v posledních třech letech před jeho smrtí. Při takovém započtení se ovšem nepřihlíží k obvyklým darům, jako jsou vánoční nebo jiné běžné dárky.

Započítává se ale to, co zůstavitel za svého života poskytl na založení samostatné domácnosti nebo na rozjezd podnikání. A zahrne se i to, co použil na uhrazení dluhů potomka. V závěti je ale možné tříletou lhůtu prodloužit nebo zkrátit, případně možnost kolace výslovně zcela vyloučit.

V praxi si lze představit situaci, kdy maminka jednomu ze tří synů těsně před smrtí daruje byt v hodnotě 2 500 000 korun. V pozůstalosti pak zanechá jen hotovost ve výši 300 000 korun a movité věci prakticky nulové hodnoty. Každý ze synů by tak měl z pozůstalosti nárok na 100 000 korun. Jeden však již obdržel byt daleko převyšující tuto hodnotu, a tak nedostane nic a podělí se jen ostatní dva. Mezi ně se jeho podíl rozdělí, tedy oba dva dostanou 150 000 korun. To jim ovšem zdaleka nekompenzuje celkovou „ztrátu“. Obdarovaný se ale nemusí bát, že by musel něco vracet, pouze pak už z pozůstalosti nic nedostane. V případě, že by k darování bytu došlo například pět let před smrtí, k započtení by nedošlo (pokud by tedy maminka v závěti neurčila něco jiného). Každý ze synů by pak získal 100 000 korun, včetně toho, který před pěti lety dostal od maminky byt. To vše se ale týká pouze nepominutelných dědiců. Existuje také institut, kterému se říká „započtení na dědický podíl“. Tento princip se od výše uvedeného liší okruhem osob a také tím, že zůstavitel musí uplatnění tohoto principu vyjádřit písemně a ve formě závěti, dědickou smlouvou či dovětkem. Pak se započtou dary, které zůstavitel věnoval za svého života všem dědicům. V praxi přitom notář, který byl pověřen vypořádáním dědictví, nemusí mít informaci o všech darech, které zůsta- vitel věnoval. Znevýhodněný dědic pak musí vznést vůči započtení v řízení námitku a notáře na tuto skutečnost upozornit.

Při započtení na dědický podíl mohou snadno nastat spory o to, co komu a kdy zůstavitel daroval. Například pokud šlo o nějakou movitou věc značné hodnoty, například obraz od věhlasného malíře, nemusí o tom nikdo vědět. Takové věci se totiž nezapisují do žádného veřejného seznamu, a není tedy snadné zjistit, kdy byla taková věc darována.

Jak je však zřejmé, v mnoha případech kolace není stoprocentně úspěšná a klíčový majetek zůstane mimo dědictví. V takovém případě nezbude než se obrátit na soud a dožadovat se neplatnosti samotné darovací smlouvy, například proto, že byla uzavřena „pod nátlakem nesvobodně nebo bez vážné vůle zůstavitele“. Je však třeba se připravit na nejistý spor a nutnost dokazování konkrétních okolností podpisu darovací smlouvy. A většina těchto sporů nekončí úspěšně.