O obraně nespravedlivě stíhaných
Je tomu čtyřicet let, co 27. dubna 1978 vyšlo prohlášení o vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS); podepsalo je sedmnáct lidí, kteří zveřejnili také své adresy, aby se na ně lidé mohli obracet.
Na základě těchto událostí vznikl Výbor za propuštění Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského, který shromažďoval svědectví o tom, co se na náměstí a v budově dělo. Tento výbor měl v plánu uspořádat jakýsi „kontraproces“, v němž by prokázal nevinu vězněných, jako to kdysi ve třicátých letech učinil kontraproces v Londýně, směřující proti nacistické soudní svévoli po požáru Říšského sněmu. Dopadlo to však jinak: všichni tři obvinění byli po šesti týdnech propuštěni a trestní stíhání bylo zastaveno. Lze soudit, že šlo o důsledek mezinárodních protestů, které vyvolal právě Výbor za tři, jak se mu běžně říkalo. To byla samozřejmě pro členy výboru i další disidentymocná vzpruha, a tak byl záhy založen VONS.
Na jedné lodi
Členové VONS se první rok pravidelně scházeli v bytě manželů Václava a Kamily Bendových, aby připravovali sdělení, která byla zasílána československým úřadům a poskytována západnímu tisku. Kromě toho sdělení VONS uveřejňoval samizdatový časopis Informace o Chartě 77, vycházející od ledna 1978. Sdělení byla průběžně číslována a datována, každé mělo ná- zev, aby bylo jasné, oč jde, a obsahovala stručný popis případu či jeho vývoje. Členům VONS záhy došlo, že se v tak velkém počtu těžko dají sepisovat texty, takže vznikla ediční komise. Ediční komise byla jediným „oficiálním“orgánem VONS a mívala tři až pět členů, kteří se scházeli častěji a připravovali texty sdělení, které pak zasedání celého VONS schválilo.
Diskuse bývaly občas bouřlivé, protože v právním prostředí Československa 70. a 80. let nebylo právě snadné stanovit, kdo je stíhán či pronásledován za projevy svého přesvědčení. Často šlo o zástupná trestní stíhání, například pro paragraf o výtržnictví, ač bylo jasné, že případ má politický podtext nebo jde o prostou policejní zvůli. Nejednou si některý člen VONS povzdychl, že by se, přísně vzato, dalo za nespravedlivé prohlásit málem každé druhé trestní stíhání v Československu – tak často se i v běžných kriminálních kauzách používala vynucená nebo nepravdivá svědectví nebo nezákonný nátlak, nad nimiž vyšetřovací a justiční orgány přivíraly oči.
Ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných platilo právo veta. Sdělení podepisoval VONS kolektivně, takže možnosti případného postihu byl vystaven každý jeho člen, proč by tedy měl riskovat a zastávat se někoho, kdo podle jeho názoru skutečně spáchal trestný čin? Právo veta bylo ovšem používáno jen zcela výjimečně, členové VONS se snažili argumentovat a naslouchat argumentům ostatních. Měli velmi různé politické názory, ale upřímně se snažili dohodnout: zpravidla se jim to dařilo. Navíc ve VONS – stejně jako v celém disentu – vládla přátelská atmosféra, všichni věděli, že si ten či onen myslí něco docela jiného, ale nevedli spolu politické boje: cíl své práce měli jasně vymezený, byli na jedné lodi.
Státní moc pochopitelně hleděla na činnost VONS s velkou nevolí: komunistický stát neměl sebemenší zájem, aby se o jeho násilí a křivdách psalo v západním tisku a aby na ně upozorňovali západní státníci při různých jednáních. V Československu stejně jako v celém sovětském bloku přece oficiálně žádní političtí vězni neexistovali. To se hezky hlásá na stránkách Rudého práva, ale když pak zahraniční představitel vytáhne při jednání papírek a přečte z něj, že ten a ten sedí v té a té věznici za to a za to, dost těžko se to popírá.
Pokus o zničení
Na konci května 1979 se komunistické úřady rozhodly zakročit a proběhla rozsáhlá policejní razie, při níž byla zadržena řada osob, mezi nimi většina členů VONS, z nichž dva (Václav Benda a Jiří Dienstbier) byli v té době rovněž mluvčími Charty 77. Situace vypadala povážlivě. Dá se to ilustrovat příhodou z ruzyňské věznice, kde byla více než dvacítka zatčených umístěna v podzemních celách. Jaroslav Kukal zavolal z okna: „Je tady někdo z Vonsu? Dělejte něco!“a z některé z vedlejších cel mu odpověděl Rudolf Battěk: „Jsme tady všichni. Co máme dě- lat?“Mohlo to znít beznadějně… Vyšetřovací vazba byla uvalena na deset zadržených, ostatní byli propuštěni. S obviněním z podvracení republiky zůstali ve vazbě, jak se dalo očekávat, ti nejaktivnější. Vypadalo to dramaticky, nad činností VONS se mohlo začít smrákat. Ukázalo se však, že solidarita pronásledovaných je silnější než strach. Do VONS vstoupilo 12 nových členů, vznikla nová ediční komise a práce výboru pokračovala.
Proces, který československá justice uspořádala se šesti z deseti obviněných členů VONS, měl mohutný mezinárodní ohlas. Na Západě bylo uspořádáno několik divadelních a televizních inscenací průběhu procesu, psaly o něm snad všechny noviny – a v žádném případě se nedalo popřít, že šlo o politický proces. Kolem soudní budovy probíhaly ve dnech 22. a 23. října 1979, kdy se hlavní líčení konalo, rozsáhlé policejní manévry, řada chartistů, kteří se chtěli procesu zúčastnit nebo aspoň na chodbě zamávat vězňům, byla zadržena, někteří byli odvezeni mimo Prahu a ponecháni, aby si poradili, jak umějí.
Každá pomoc vítaná
Práce VONS však pokračovala, postupně přibývali noví členové, do konce komunistické vlády v Československu jich bylo přes čtyřicet. Neměli to snadné, deset z nich bezpečnostní orgány v rámci akce Asanace postupně přinutili vskutku odpornými metodami k odjezdu do emigrace. Zároveň se však vraceli z vězení a k práci původní členové a výbor měl mnoho spolupracovníků, kteří sháněli podklady, jezdili k soudům, navštěvovali rodiny vězněných „klientů“výboru, jednali s advokáty a pomáhali i jinak. To všechno dělali pochopitelně i členové VONS, ale sledovaných případů bylo hodně, každý, kdo pomáhal, byl vítán.
Celkem vydal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 1125 sdělení. Nemůžeme si ovšem představovat, že každé sdělení informuje o jednom případu. VONS se případy zabýval průběžně, to znamená, že o každém případu bylo sdělení víc – o zahájení trestního stíhání, o soudu, o různých okolnostech. Na druhé straně nešlo pokaždé o stíhání nebo pronásledování jednotlivce, mnohé případy se týkaly více lidí či celých skupin.
VONS se po pádu komunistického režimu pokoušel o očistu justice, ale jednotlivými případy se už nezabýval a v červnu 1996 fakticky ukončil činnost. K policejní a justiční zvůli občas dochází stále – jako všude na světě –, ale je zřejmé, že jde o výstřelky, a ne o podstatu systému.