Německo není zelenější než Česko

Při srovnání energetické politiky obou zemí je lepší sledovat jejich uvažování o energetice než kritéria pro „zelenost“

nu jen přibližně čtvrtina, české teplárenství umazává německý zelený náskok v elektřině.

Český úspěch trochu hatí statistika Mezinárodní energetické agentury (IEA), jež ČR přisoudila pro rok 2015 jen jedenáct „zelených procent“, zatímco Německu čtrnáct. Rozdíl spočívá v odlišném pohledu. Zatímco EU vychází z podílu zelených zdrojů na konečné spotřebě energie, IEA přihlíží k jiné statistické rovině – k primární spotřebě energetických surovin. Nejde tedy o energii spotřebovávanou koncovými odběrateli, třeba domácnostmi nebo průmyslem, ale o energetické suroviny, které vstupují do energetiky.

Rozdíl pohledů spočívá zejména v přeměně některých surovin na elektřinu a teplo v elektrárnách a teplárnách, takže na úrovni primární spotřeby je například jaderné palivo nebo sluneční energie a také mnohem více uhlí, protože zahrnuje i surovinu později spálenou při výrobě elektřiny nebo tepla. Naopak v konečné spotřebě je uhlí mnohem méně – zůstalo jen to, které jde přímo odběratelům, a místo jaderné a sluneční energie je tam už dodaná elektřina a teplo.

Transformace na teplo a elektřinu je také klíčová pro pochopení, proč je ČR v konečné spotřebě úspěšnější než v primární (tento úspěch neupírá ani IEA). Transformace nezelených zdrojů je totiž v ČR méně účinná než v Německu a současně je energetická transformace OZE v ČR v rámci této statistiky o něco účinnější. „Špinavá“část českého energetického koláče se v průběhu energetické transformace v našich elektrárnách a teplárnách smrskne relativně více než v případě Německa. Zbude proto větší prostor pro zelený podíl, který procentuálně naroste.

Podle médií by se mohlo zdát, že v souboji Německa s Českou republikou o ekologičtější zemi v energetice jasně vítězí náš soused. Zejména německá zelená revoluce ve výrobě elektřiny – Energiewende – je vděčným tématem. Bližší pohled na obě země však ukazuje, že realita je mnohem komplikovanější. Na „zelenost“lze totiž nahlížet z různých úhlů, přičemž každá statistika má své slabiny.

Otázka úhlu pohledu

Je otázkou, který úhel pohledu je správnější. Někteří tvrdí, že je třeba sledovat primární spotřebu energie, tedy „zelenost“toho, co do energetiky teče. Jenže každá statistika má své problémy. Například v rámci této se započítává veškerá energie uvolněná jaderným štěpením. Vzniklé teplo ale zatím lze ve velkém měřítku použít jen k výrobě elektřiny, a proto se přibližně tři čtvrtiny uvolněné energie vypouštějí do vzduchu. Teplo by šlo použít k vytápění, ale tento postup má zejména u takového velkého zdroje technologická omezení a i ve světě je vzácný. Do primární spotřeby se ale počítá veškeré teplo uvolněné jadernou reakcí, takže jádro nedopadá dobře.

Navíc vše komplikuje vývoz a dovoz elektřiny. Její vývoz se od primární spotřeby odečítá, protože vyvezený proud spotřebuje soused. Jenže ze spotřeby se odečítá pouze energetická hodnota vyvezených elektronů, a nikoli energie nutná k jejich výrobě. Pokud tedy vyvezeme jednu megawatthodinu elektřiny, odečte se od primární spotřeby jen jedna megawatthodina. To, že jsme na její výrobu ve skutečnosti potřebovali třeba tři megawatthodiny energie obsažené v uhlí, statistika opomíjí. V konečném důsledku máme energetickou spotřebu o dvě megawatthodiny vyšší.

Statistika podle konečné spotřeby, ve které ČR exceluje, má také velký problém. Staví totiž na stejnou úroveň energetický obsah různých energetických „nosičů“dodaných konečným spotřebitelům, ačkoli se využijí s rozdílnou účinností. Jedna megawatthodina obsažená v elektřině, třeba ze solárního panelu, se rovná té, kterou obsahuje hromada uhlí nebo naštípaného dříví. Při konečné spotřebě elektřiny však jsou mnohem nižší ztráty než při pálení uhlí nebo polínek, zejména pokud jsou páleny ve starém, energeticky nevyhovujícím kotli.

Bližší pohled do české statistiky ukazuje, že polovina zelené energie, již spotřebováváme, připadá na biomasu dodanou domácnostem. Kdybychom tedy chtěli zvýšit podíl OZE, bylo by dle této metodiky nejlepší zaplatit domácnostem kotle na dřevo, ačkoli účinnější je pálit biomasu v centrálním zdroji a pak ji rozvádět po městě v podobě tepla. Dokonce by paradoxně bylo lepší pálit polínka s nižší účinností než třeba dřevěné peletky v kotlích s vyšší účinností, neboť v prvním případě přistane domácnostem víc zelené energie.

Opatrná interpretace statistik

Každá statistika má tedy své problémy, přičemž nelze nevzpomenout údajný výrok Winstona Churchilla: „Věřím jen statistikám, které jsem sám zfalšoval.“To neznamená, že bychom statistiky měli ignorovat, jen je musíme opatrně interpretovat. Metodika EU ale asi opravdu trochu zvýhodňuje pálení biomasy v domácnostech oproti například výrobě elektřiny ze zelených zdrojů. Rozhodně však nelze paušálně říct, že by bylo lepší se soustředit třeba na elektřinu a méně na teplo.

Energetická revoluce se bude muset odehrát ve všech odvětvích včetně dopravy. Výhoda důrazu na elektřinu, tedy německého přístupu, spočívá jen v jejím postavení coby nejušlechtilejší formy energie – elektrony totiž můžeme svítit, topit i pohánět stroje včetně automobilů. Průlom v její obnovitelné výrobě, skladování (například baterie) a přenosu (vysokonapěťové „dálnice“pro stejnosměrný proud) může „ozelenit“i teplárenství a dopravu.

V rámci férového přístupu a zkoumání statistik je třeba upozornit na problém s německým zeleným zázrakem ve výrobě elektřiny. Statistika totiž ignoruje její vývoz a dovoz. Přitom německý export elektřiny je zelenější než dovoz. Německo proud vyváží, především jsou-li příhodné podmínky pro sluneční panely a větrné turbíny, a naopak dováží, pokud nefouká a nesvítí. Statistici v tomto případě však pouze sečtou megawatthodiny vyrobené v zelených zdrojích a vydělí je německou spotřebou elektřiny.

To, že se Německo stává největším exportérem elektřiny v Evropě, a nebýt sousedních zemí, muselo by zřejmě častěji vypínat své zelené zdroje, se ví méně. Elektron z fotovoltaického panelu je sice k nerozeznání od toho z uhelné elektrárny, ale mělo by třeba zavést statistiku, jež by více zohledňovala objem mezinárodního obchodu, a kdy přetoky nastávají.

Odlišné cíle

Jak plníme cíle pro rok 2020? Především každý členský stát EU má odlišný. Zatímco zelené zdroje by v roce 2020 měly ve Švédsku pokrýt polovinu energetické spotřeby, Maltě stačí jen desetina. Cíl pro každou členskou zemi by měl reflektovat přírodní podmínky pro rozvoj OZE, výchozí situaci a ekonomické možnosti, v souladu se zásadou, že bohatší země si mohou dovolit štědřejší podporu. Dle těchto kritérií se cíle pro státy rozpočítaly tak, aby v roce 2020 v EU zelené zdroje celkově tvořily pětinový podíl.

V případě ČR a jejích sousedů přisoudila směrnice z roku 2009 nejvyšší cíl – 34 procent – Rakousku. Na druhém místě je Německo s 18 procenty, které mělo udělat největší skok – podíl zdvojnásobit. A stejně Polsko, jež má v roce 2020 dosáhnout 15 procent. Rozdílné cíle také vedou k tomu, že některé státy, ač jsou nyní podobně „zelené“, mají víceméně splněno (například ČR a Maďarsko s cílem 13 procent), zatímco u jiných se neví, zda to zvládnou, například Německo nebo Francie s cílem 23 procent (graf Cíle podílu obnovitelných zdrojů energie členských států EU v roce 2020 a jejich plnění v roce 2016).

Co se týká cílů pro rok 2030, nejvíce se řeší dvě otázky – velikost podílu OZE na unijním energetickém mixu v roce 2030, a zda mít jen jeden společný cíl na úrovni EU, nebo postupovat jako u cílů pro rok 2020 a stanovit závazné cíle pro členské země. Každý ze tří hlavních orgánů EU, Evropská komise, Evropská rada a Evropský parlament, vše důkladně zvážil a přišel se svou verzí. Takzvaný trialog určí konečnou podobu politiky EU.

Zatímco členské země a komise žádají, aby podíl zelené energie činil v roce 2030 minimálně 27 procent, parlament chce alespoň 35 procent. Zástupci nevládních organizací sice označují i 35 procent za málo ambiciózní cíl, ale protože pouhou „setrvačností“by EU do roku 2030 dosáhla asi 24 procent, stále to oproti alternativním 27 procentům znamená, že EU bude muset zvýšit úsilí.

Závazné cíle pro členské země odmítají jejich představitelé a komise mluví jen o cílech indikativních (podle metodiky by na ČR připadal podíl 18 nebo 19 procent). Parlament se vyslovil pro dobrovolné cíle s možností desetinové odchylky. Zatím se zdá, že závazné cíle pro členské země nebudou a debata se spíše povede o způsobu, jak EU zajistí, že se splní unijní cíl, pokud na něj nebudou dobrovolné závazky členských států stačit.

Energetická spotřeba

Pro posouzení, kdo je energeticky šetrnější, tedy „zelenější“, podle jiné definice, potřebujeme vědět, kolik daná země spotřebovává energie, což bude horní číslo ve zlomku pro porovnání, přičemž se obvykle používá primární spotřeba energie. Německo v roce 2015 spotřebovalo 308 milionů tun ropného ekvivalentu (Mtoe) a ČR jen 42, téměř osmkrát méně. Zatímco tento krok nevzbuzuje kontroverze, je poměrně obtížné najít správné číslo pod zlomkovou čáru. Vůči čemu energetickou spotřebu poměřovat?

Jednou možností je demokratický přístup – každý obyvatel Země by měl spotřebovávat stejné množství energie, a proto energetickou spotřebu dané země vydělit počtem jejích obyvatel. V tomto případě jsou na tom o něco lépe Němci – jeden spotřebuje 3,8, zatímco Čech čtyři tuny Mtoe.

Tento postup však nebere v úvahu odlišné klimatické podmínky, takže by Kanaďané byli vždy „špinavější“než obyvatelé karibských ostrovů, a opomíjí vyspělost zemí. Není správné, aby mongolští pastevci nebo obyvatelé rovníkové Afriky s očekávaným dožitím okolo 65 let byli zelenější než šetrní Dánové, kteří se dožijí 80 let. Fakticky to tak ovšem je.

Vyspělost společnosti si lze pro naše účely vykládat nejjednodušeji (nikoli však nejsprávněji) jako ekonomickou vy- spělost, jež se nejsnáze vyjadřuje HDP. Velikost ekonomiky potom lze převést na americké dolary buď aktuálním kurzem, nebo přihlédnout k odlišným cenovým hladinám a použít paritu kupní síly.

Oba postupy vyznívají ve prospěch Německa. Největší rozdíl je, pokud energetickou spotřebu vydělíme hospodářským výkonem podle platného kurzu. Protože pivo v hospodě v Německu stojí okolo 90 korun, zatímco u nás spíše 30 korun, je výsledek pro Němce obzvlášť příznivý. Pokud zohledníme cenové rozdíly, pak česká ekonomika je zhruba o polovinu energeticky náročnější než německá. Některým se však nelíbí ani tento postup. Podle nich je ještě třeba zohlednit, čím se daná země především živí, tedy její ekonomickou strukturu, a opět také mezinárodní obchod. Energie, kterou například Číňané musejí vynaložit na výrobu zboží dovezeného do EU, do těchto výpočtů nevstupuje. Churchille, Churchille…

Nepřehledná situace

V roce 2014 se český Úřad vlády ve svých dokumentech o energetické politice pokusil při srovnání energetické náročnosti členských zemí EU zohlednit odliš- né složení jejich ekonomik, ale ani to nepomohlo. Kdyby podíly průmyslu, zemědělství a služeb byly ve všech zemích stejné, byly by stále ČR a bývalé státy východního bloku energeticky náročnější. Oproti předchozím výpočtům by si polepšily jen trochu.

To nepřekvapuje kvůli jejich socialistické minulosti a faktu, že chudší země potřebují na jednotku ekonomického výkonu více energie než bohatší. Až prosperita zlepšuje tento parametr, neboť ekonomika obvykle roste rychleji než energetická spotřeba, což mimo jiné souvisí s tím, že zpravidla expandují služby. Nejlepší by bylo zjistit, kolik se v dané zemi potřebuje na výrobu stejného výrobku, třeba litru piva nebo tuny cementu. Takové statistiky zatím bohužel k dispozici nejsou.

O plnění cílů v energetické efektivitě do roku 2020 zpráva komise z počátku roku 2017 uvádí, že obecné cíle již EU jako celek splnila (konečná spotřeba energie) nebo pravděpodobně splní (primární energetická spotřeba), ačkoli oba ukazatele značně fluktuují. V případě cílů pro rok 2030 je situace nepřehledná. Už definice hlavního cíle je problematická.

Cílem pro rok 2020 není spotřebovávat o 20 procent méně energie oproti předchozímu roku. Pokles se vztahuje k energetické spotřebě, kdyby se do roku 2020 žádná úsporná opatření neprovedla. Tento postup dává statistikům a následně politikům velký prostor ohýbat čísla a cíle. I v energetické efektivitě je opět o trochu ambicióznější Evropský parlament, který ji chce v roce 2030 snížit o 35 procent oproti prognózované spotřebě. Rada EU a komise by se spokojily s 30 procenty, přičemž rada přišla s řadou natolik velkorysých výjimek, že by v konečném důsledku podle některých odborníků nemusela EU udělat vůbec nic.

Emise skleníkových plynů

Už bylo řečeno, že hlavním cílem obratu energetiky k zeleným technologiím je snaha redukovat emise skleníkových ply- nů a zmírnit změny klimatu. Nebýt nebezpečí, že nárůst teploty způsobí na Zemi nedozírné škody, mohli bychom nadále pálit fosilní paliva a o nic se nestarat. Ovšem pod podmínkou, že nám nevadí, že to není dlouhodobě udržitelné.

Několik příštích desetiletí by bylo relativně bezstarostných. Globální oteplování není stoprocentně doložené a také o podílu lidské činnosti se diskutuje. Kdo se ale nespoléhá na to, že se drtivá většina současných klimatologů mýlí, měl by se o emise skleníkových plynů zajímat.

Z takto definované „zelenosti“Německa a ČR dostaneme podobný obrázek jako u energetické spotřeby. Jako celek si EU v roce 2009 dala za cíl snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o pětinu oproti roku 1990, neboli o 14 procent oproti roku 2005, kdy odstartoval evropský systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS).

Tento cíl byl rozdělen na dva podcíle. V odvětvích spadajících pod EU ETS by měly emise klesnout oproti roku 2005 o 31 procent. K současnosti byl dosažen přibližně čtvrtinový propad a tento cíl není ohrožen. V odvětvích, jež do systému EU ETS nespadají, například doprava či zemědělství, celounijně stačí pokles o desetinu. Tuto snahu si členské země EU rozdělily nerovnoměrně, některým, mezi nimi ČR, bylo dokonce povoleno vypouštět emisí více. A až na malou Maltu všechny své cíle v této oblasti splnily.

Cíl pro rok 2020 je tedy de facto splněn (graf Celkové emise skleníkových plynů v členských zemích EU v roce 2015) a zajímavější je debata o novém cíli pro rok 2030, přičemž všechny hlavní instituce se shodly na snížení emisí o 40 procent oproti roku 1990. Pro odvětví v rámci EU ETS by to znamenalo 43 procent (opět vztaženo k roku 2005), pro odvětví mimo emisní povolenky 30 procent s následným rozdělením mezi členské země (na ČR by připadl pokles o 14 procent).

Češi se zatím tváří, že půjdou především cestou jádra. A poukazuje se i na jejich omezený potenciál obnovitelných zdrojů energie. Němci naopak jádro odmítají, přestože to udrží při životě hnědouhelné elektrárny. Uvidíme, kdo bude zelenější za deset let.

Uvidíme za deset let…

Je tedy zelenější Česká republika, nebo Německo? Vyšší podíl OZE na energetickém mixu má dle použité statistiky jednou ČR, jindy Německo. V energetické efektivitě jsou jasně lepší Němci, zejména když se zohlední jejich vyšší ekonomický výkon. Co se týče omezení emisí skleníkových plynů, je na tom lépe ČR, jež ovšem více než Německo těží z transformace ekonomiky po pádu socialismu. Relativně méně emisí ale vypouštějí Němci, opět zejména po zohlednění jejich ekonomické síly. Které kritérium je důležitější, ať si každý rozhodne sám.

Možná je důležitější směr vývoje obou zemí a způsob jejich uvažování o energetice. A v tom je rozdíl evidentní. Ne že by ČR postupně nezelenala a zelenat nechtěla, ale nelze se ubránit dojmu, že postoj je oproti Německu opatrný a vyčkávací. Občas se zdá, že nebýt mezinárodního tlaku, v našem případě zejména EU, příliš by se toho u nás v zelené energetice nedělo. A protože zelené zdroje jsou pravděpodobně budoucností, byla by to škoda. Mimochodem většina Čechů je podporuje, i když s placením za ně je to horší.

Němci naopak začali na klimaticko-energetických cílech tvrdě pracovat a na národní úrovni si některé ještě zpřísnili. To neznamená, že by je plnili. Kromě výroby zelené elektřiny se ukazuje, že další cíle jsou často příliš ambiciózní. Přebudovat celou energetiku a předpovědět následky některých rozhodnutí je velmi obtížné. Není však pravda, že by se německá energetika rozpadala a našim sousedům hrozily v důsledku Energiewende nenávratné ekonomické škody. Ani se německé domácnosti zatím nebouří kvůli ceně elektřiny, jež patří k nejvyšším v Evropě.

Bude zajímavé sledovat, jak obě země přistoupí k cílům pro rok 2030 a jak se je budou snažit splnit. Česko se zatím tváří, že půjde především cestou jádra. A poukazuje i na svůj omezený potenciál OZE – nemá šelfová moře ani větrné pláně. Němci naopak jádro odmítají a do roku 2022 vypnou všechny reaktory, přestože to udrží při životě hnědouhelné elektrárny.

Místo jádra, problematického z ekologických, bezpečnostních i ekonomických důvodů, sází Němci zejména na slunce, vítr a technologické a organizační schopnosti. Jsou přesvědčeni, že dovezou rozjetou Energiewende bezpečně do zeleného přístavu. Uvidíme, kdo bude zelenější za deset let.

Autor je ekonomický analytik, pracuje ve společnosti RSJ