Český fotbal rdousí sám sebe

Hodnoty, s nimiž se před 125 lety zrodila česká kopaná, dnes ve fotbalu nenajdeme

Na historické fotografii první české fotbalové jedenáctky mají všichni hráči na hlavách kšiltovky, obličeje tří z nich zdobí do špičky zastřižené dobové kníry a krom míče položeného na stehno muže uprostřed snímku je zde zachycen i pes, patrně pouliční rasa. Jsou to hráči SK Loučeň, jenž 18. dubna 1893 odehrál v Praze jako první český tým oficiálně zaznamenaný zápas. I když už se hrály studentské a zkušební mače a půl roku předtím byl k vidění regulérní zápas v Roudnici nad Labem, malá obec na Nymbursku se ráda pyšní svou historií.

Jak by ne! Nebyli jsme nijak pozadu za světem, v té době byly zformovány kluby v Dánsku, Švédsku, Nizozemsku, Švýcarsku a nově sjednocené spolkové Německé říši, na Slovensku se o to pokoušeli v Banské Bystrici. Do míče se různě „pokopávalo“i jinde a jinak, Češi však byli mezi prvními, kdo prudce se rozvíjející fenomén organizačně podchytil. V posledním desetiletí 19. století se začala vytvářet identita českého fotbalu, jež se 125 let poté nachází v další zmnoha krizí, jimiž prošel. Víc než jindy si za to Češi mohou sami.

K tomu, jak může loučeňský počin, zdánlivě už jen zápis do historie, dát současné éře technologiemi ovládaného fotbalu lekci z moderny, se vrátíme. Jen doplňme fakta, že soupeřem byl tým z německé pražské enklávy ERV Regatta. Některé prameny uvádějí jeho vítězství v poměru 5:0, jiné hovoří o výsledku 4:0. Jak typické...

Vlastní cestou

Navzdory prudkým proměnám s nástupem třetího milénia je fotbal v zásadě konzervativní činností. Je to dáno tvarem hřiště a jeho členěním na území oddělených čarami, dále pak brankami, počtem hráčů (10 v poli + brankář), hracím časem 2x45 minut, s vyloučením hry rukama (až na popsané výjimky) a nejvýznamnějšími ustanoveními o pokutovém kopu a postavení mimo hru. Skoro až triviální rámec byl již naplněn statisíci různými způsoby. U některých z nich jsme zvyklí hovořit o národním charakteru.

Skotové, kteří si osobují právo na vynález přihrávky, protože Angličané prý tupě posunovali míč prostřednictvím jednotlivců, o svou identitu přišli. Oduševnělá a variabilní hra, jakou umožňuje systém přihrávek, se pěstuje jinde. Momentálně se o ztrátě identity plamenně diskutuje v italském fotbale, jenž si osvojil tzv. catenaccio (česky závora), primárně defenzivní pojetí s asymetrickým rozestavením hráčů uprostřed pole a záměrným vychylováním těžiště hry. Při pokusu převzít unifikovaný „euromodel“tamní kluby až na výjimky pohořely a reprezenta- ce bude letos poprvé po šedesáti letech chybět na mistrovství světa.

V Itálii tento nezdar vedl k rezignaci svazového předsedy Carla Tavecchia, jenž paradoxně nastartoval reformy. Pamatujme si, do jaké situace se dostal fotbal v zemi, kde je vášní a národní obsesí. V zemi čtyřnásobnýchmistrů světa (naposledy 2006), kteří první šampionský titul dobyli v roce 1934 doma v Římě ve skandálním finále proti Československu.

Československý fotbal, možná tehdy hlavně český, už měl solidní mezinárodní pozici a zcela přirozeně si prošlapával vlastní cestu. Do pomyslného erbu si vetkl chytrost, až vykutálenost či fištrón, pronikavé taktické smýšlení, balanc mezi disciplínou a volnomyšlenkářstvím, odvahu a instinkt. Nepřesně se říká, že nejvýraznějším rysem je mu „vyčůranost“, ale hovořme spíš o skryté smělosti, neokázalé drzosti. Český fotbal se ve vysoké kon- kurenci mnohokrát prosadil kombinací atletismu a hravostí. V těch momentech vrchovatě naplnil základní principy hry, jejíchž devadesát minut s přestávkou je sofistikovaně vymyšlená délka, tak aby kriticky prověřila kondici účastníků a mohla dospět k dramatickým koncům.

Hlavně dobrá parta

Ve vrcholných okamžicích dokázali Češi uspět ve všech atributech. Měli jsme skvělé brankáře, řízné beky, brilantní špílmachry i zabijácké střelce. Měli jsme pracanty, jež přitom míč poslouchal, a míčové kouzelníky schopné v pravý čas nasadit ke skluzu. Samozřejmě že komplexních hráčů tu nebylo mnoho, ale přestože jsme malé fotbalisty učívali hlavně myslet na míč a hrát, nechali jsme uplatnit různorodé typy, k „baletkám“přidávali „řízky“, za ty vpředu, co se jim tolik nechtělo běhat, stavěli honicí psy, anebo vedle těžkotonážních neohrabaných rozbíječů posílali do boje lehké váhy s průpravou gymnastů. Uměli jsme skládat týmy. Dobrý český nebo československý tým, to byla hlavně parta. Jako ta, která v roce 1976 získala titul mistrů Evropy (s převahou Slováků v kádru).

Už jsme to všechno zapomněli, nebo právě zapomínáme? Nebo si můžeme dělat naděje, že současný útlum českého fotbalu není dlouhodobým úpadkem? Už jsme měli období, kdy se identita národní kopané kamsi vytratila a překryly ji herní stereotypy a nuda. A vždycky jsme se vrátili. Jenže záruka, že český fotbal svůj charakter najde pokaždé, neexistuje. Vezmě- me si příklad Maďarska. Také je to země dvojnásobných stříbrných medailistů z mistrovství světa a po několika solidních generacích měla jednu úžasnou. V okamžiku, kdy význam a dosah „ Mighty Magyars“nekontrolovaně přesáhl hranice země, komunistický režim přidupl fotbal tak silně, že se z toho přes několik pokusů ani po padesáti letech nevzpamatoval.

A půlstoletí může být klidně doba, po kterou se může vzpamatovávat i český fotbal, jenž také zakusil ataky totalitní moci, ale odolal. Teď se rozkládá zevnitř a mít nepřítele sám v sobě znamená vždy tu největší hrozbu.

Existují i pozitivní příklady vybřednutí z takové krize. První naznačují Brazilci, jejichž oslepení vlastní velkolepostí vedlo ke ztrátě rozumu a soudnosti, víceméně k izolaci od moderních trendů. Dvakrát se nechali vyřadit ve čtvrtfinále mistrovství světa (2006 a 2010) a na cestě zpět prošli před čtyřmi lety krutou zkouškou v podobě semifinálového debaklu 1:7 s Německem. Ale pro letošní šampionát v Rusku bude jejich poučená hra zase postrachem soupeřů, neboť základní kvality zůstaly. Zásadní přerod již dokončili Belgičané, jež propad na přelomu tisíciletí vyburcoval k instalaci nového výchovného systému a pročištění vztahů. Krize trvala zhruba tucet let, což je již nedostižná meta pro Čechy, jejichž sesun začal světovým šampionátem v roce 2006 a akceleroval o dva roky později. Jenže chce to aktivitu, rozum a ujasnění či oprášení národní identity. Nic z toho není na pořadu dne.

Český fotbal ztratil v posledních letech nejen dříve vydobyté postavení, ale především svůj nezaměnitelný charakter a jasnou identitu. Český fotbal si do erbu vetkl balanc mezi disciplínou a volnomyšlenkářstvím, chytrost, až vykutálenost či fištrón, taktické smýšlení, odvahu a instinkt