Český fotbal rdousí sám sebe
pozici morálních vítězů, do níž se ve sportu nikdy nikomu moc nechce. Beze zbytku ji Čechoslováci přijali na mistrovství světa v roce 1990, kdy naposledy startoval federální celek. Ve čtvrtfinále narazil na favorizované Němce, a hle – pořadatelé na zápas nominovali rakouského rozhodčího Helmuta Kohla, jenž byl jmenovcem tehdejšího německého spolkového kancléře. Zahraniční média to považovala za nevkusné, nepřesný sudí navíc dvacet minut před koncem vyloučil Ľubomíra Moravčíka za prudkou reakci na předchozí přehlédnutý faul. Podobný, za jaký se v první půli pískala penalta pro Němce. Díky ní postoupil soupeř, přesto smutní poražení, kteří se v deseti vypnuli k hrdinskému výkonu, odjeli z italského turnaje oslavováni a nezlomeni.
I toto patří do národní identity českého fotbalu. A jestliže zrovna neprožívá období, kdy by se mohl potutelně smát při nástupu na hřiště proti favoritovi, protože mu to zrovna kope, měl by se zásady trucu zase chytit. Bohužel se zdá, že zbabělý přístup k úvodnímu zápasu mistrovství Evropy před dvěma lety proti favoritovi favoritů Španělsku u Čechů těžce poškodil schopnost obnovovat vlastní genom. V evropských pohárech jsou klubové týmy vyřazovány dalšími a dalšími celky, proti nimž měly stanout jako favorizované. Proto se ke skutečným výzvám v podobě gigantických soků nedostávají. Nejsou příležitosti ukázat skrytou vnitřní sílu, furiantství a vytrucovat si triumf, nebo aspoň morální převahu.
Místo ideálu problémy
Mezinárodní fotbal se v duchu tvrdých tržních principů oddemokratizoval a nechává hrát hlavně silné se silnými, slabé se slabými a průměrné s průměrnými – viz struktura klubových soutěží a nově vytvořená Liga národů, v níž Čechy na podzim čekají střetnutí se Slovenskem a Ukrajinou. Bez znovunalezení vlastní identity se trvalého posunu o úroveň výš nedočkají.
Komunistický režim zaútočil na vlastní fotbal zprvu rázně, ale nevydrželo mu to dlouho a v intenzitě polevil. Jak docházelo ke konformizaci fotbalu v rámci socialistického zřízení, k personálnímu prorůstání bafuňářské generality se státní a stranickou nomenklaturou, k účelovému využívání úspěchů k propagaci totalitního státního zřízení, mohl fotbal zachovat a rozvíjet identitu herní. Něco jiného byl duch prostředí.
V normalizační éře byl vytvořen centrální systém výchovy mládeže a polistopadové rozbití tréninkových center je jednou z „technických“příčin současného úpadku. Po odborné stránce se však práce už tehdy ve střediscích velmi pozvolna začala vzdalovat tomu, co dělali ve světě. Komunistická éra totiž vnesla do společnosti, a tím i do fotbalu, sešněrovanost a izolaci.
To první se projevilo například ve vazalském přestupním řádu. O změně dresu nerozhodovala dohoda mezi zúčastněnými stranami v součinnosti s jistou rozumnou regulací. Rozhodovala o tom fotbalový vrchnost, komise, administrativa. Vyrostlo podhoubí pro korupci, jež prorostla celý fotbal skrz naskrz a z míst, kde se rozhodovalo o přestupech, se přesunula tam, kde se rozhodovalo o dotacích, a nakonec i o výsledcích. Tuto součást identity v sobě český fotbal nese dál a dovoluje, aby rdousila onen idealismus z konce 19. století, jenž se sice s úžasnou houževnatostí stále obnovuje, dominantní roli však nemá. Český fotbalista, jenž se vmorálně pochybném prostředí odmala pohybuje, už idealistou dávno není, a když, je ohrožován malověrností. Přestupuje se sice volně, ale povědomí o podřízenosti systému, přenesené z totality, a utvrzování se v tom, že není možné systém změnit, je paralyzující. Kdyby v identitě převládla malověrnost, nastane skutečné temno.
Za komunismu si prozíravější trenéři jakž takž udrželi kontakt s vyspělými zeměmi. Ne tak hráči. Hranice byly zavřené a do ciziny směli odcházet pouze v pokročilém věku a v ojedinělých případech. Nalákat do domácích poměrů dobrou zahraniční posilu by bývalo bylo rovněž administrativně obtížné, vlastně to nikoho nenapadlo, takové věci se prostě nedělaly. Vnucené přesvědčení, že si vystačíme sami, postupně zmutovalo na princip. Proto dnes, kdy jsou hranice otevřené, je český fotbal zahleděný do sebe. Odtud ven sice hráče pouští, neboť změna globálního uspořádání a zapojení do mezinárodních struktur mu nic jiného neumožňuje, zároveň se však zdráhá být propustný směrem dovnitř.
Český fotbal vedou lidé vychovaní za minulého režimu. Sice zvládli přechod ke kapitalismu, ale pěstují ho bez liberálních a tržních principů, tahají do něj starý známý protekcionismus a klientelismus, vlastně fotbal zneužívají k osobnímu prospěchu a nejsou schopni ho plně otevřít skutečné světové konkurenci, protože nerozumí, proč je to prospěšné. K sobě nahoru si vytahují zejména slabší příslušníky mladší generace, ochotné převzít jejich náhled na věc, nebo mu sloužit. Výskyt onoho typicky českého skrytého sebevědomí už není plošný, spíš nahodilý. Doma na sebe ještě ramena uděláme, za humny začínáme čím dál častěji sklapávat paty.
Zpozdilý provincialismus
Silně přítomná korupce a zpozdilý provincionalismus jsou největšími současnými překážkami pročištění a sanace skutečné identity českého fotbalu. Rozbití tréninkových center, jež jako rámec byla jedním z mála pozitiv dědictví po minulém režimu, by podle náznaků poslední doby mohlo být napraveno. Skutečně funkční náplň však stále chybí. Jsou tendence přenést sem bez kritické reflexe tréninkové metody odjinud. Jenže cestou k úspěchu vždycky bylo poučit se z nich a najít vlastní směr. S tím, co jsme ještě v 90. letech minulého století mohli zcela přirozeně načerpat, neboť se nám to díky vlně sympatií ze strany Západu zdarma nabízelo, jsme naložili hazardérsky, tehdy byl totiž „každý chytrý“.
Dnes zase vidíme hlavně problémy. Čest těm, kteří z nich hledají cestu ven, avšak aby byl pokrok skutečně znatelný, potřebuje český fotbal sjednotitele a obnovitele. Kde ho ale vzít v době, kdy místopředseda asociace ve snaze upevnit vlastní pozici pozve na valnou hromadu k zastrašení auditoria ruského šíbra s pochybnou minulostí? Ano, k podlému spojení s cizinou někteří lidé z fotbalu otevření jsou.
Trpělivostí k obrodě
Ještě po několik polistopadových let byly v českém fotbalu patrné rysy jeho dlouho pěstované herní identity, jež nevymizela ani za komunismu. Teď už je téměř ztracena a to, co při špatné integraci nových myšlenek z ciziny a při vyschnutí studnice domácích nápadů vidíme, je nápodoba. Kterýsi cizinec řekl, že se mu líbí, jak se tu hraje „dospělý“fotbal. Je to trochu slovíčkaření, ale jestliže týmy v zahraničí hrají fotbal nedospělý, proč tedy nejsme proti nim úspěšní? Pod pojmem dospělý se totiž myslí atletismus bez hravosti, taktika bez kreativity, komplexnost v průměrnosti.
V loučeňské jedenáctce hráli angličtí členové zámeckého služebnictva, v dresu německého soupeře před 125 lety nastoupili Němci, Angličané a Češi. Překročme léta izolace a vraťme sem tuto přirozenou internacionalizaci.
Vraťme se k začátkům českého fotbalu na Loučeni. Knížeti Erichu Thurn-Taxisovi trvalo dva roky, než po návratu ze studií v Cambridgi vytrénoval jedenáctku a poslal ji proti německé Regattě. Trpělivost je to, co dnes český fotbal potřebuje včlenit do své identity. Platí to pro klubové majitele, kteří často uvažují pouze v horizontu příštího zápasu nebo jedné sezony. Platí to pro fanoušky, jejichž nátlak ve formě nespokojenosti by neměl ustat, avšak neměli by se od fotbalu odvracet, což je nebezpečný trend posledního období. Buďme trpěliví a počkejme na nějakou formu obrody, snad vzklíčí.
V loučeňské jedenáctce hráli angličtí členové zámeckého služebnictva, v dresu německého soupeře před 125 lety nastoupili Němci, Angličané a Češi. Překročme léta izolace a vraťme sem tuto přirozenou internacionalizaci. Od zahraničních posil chtějme přirozenou, nevynucenou integraci, nechme je rozvinout se v rámci herních systémů a učme se od nich.
Nepotřebujeme kupovat know-how, pozorujme a tvořme, v tom procesu objevíme sebe. Když necháme mladé kluky a holky hrát a budeme před ně stavět pozitivní idealistické modely, místo abychom je svazovali taktikou a nutností vyhrát, budeme moci z těch nejlepších zase postavit typově rozmanité týmy a to, co jim chybí do komplexnosti, je před přechodem mezi dospělé můžeme doučit. Objevíme, že český fotbalový genom stále ještě je, jen mu dát důvěru. Cestou českého fotbalu je nalezení kořenů a znovuprobuzení nadšení.
Se současným vedením českého fotbalu toho však nelze dosáhnout. Ohromná rozhádanost a přihrabování do svého (po jednotlivcích i zájmových skupinách), o čemž ví poslední hráč nejhoršího týmu nejnižší vesnické soutěže, vytvářejí atmosféru, v níž nemohou vznikat soudržné týmy. Aspoň ne dlouhodobě. Dokud se identita českého fotbalu neprojeví v moderní podobě, jejich úspěch pomine, ať už si ho vytrucují, nebo soupeře překvapí náhle odhaleným sebevědomím.