Karmir Kiraki, rudá neděle

Vúterý si svět připomenula již 103. výročí od začátku genocidy Arménů, k níž došlo v Osmanské říši v letech 1915–1916. Právě v tento den proběhlo v Konstantinopoli (Istanbulu) první kolo hromadného zatýkání a deportací arménských elit.

„Jste starý národ, dobrá! Kulturní národ! Pro mě za mě! Ale čím vlastně dokazujete, že jste kulturní národ? No ano, já vím. Ta jména, co mám věčně na talíři: Abovjan, Raffi, Siamanto! Jenže kdo o těch lidech ví? Kromě vás nikdo na světě. Vašemu jazyku nerozumí jediný Evropan, ani ho neumí. Neměli jste žádného Racina ani Voltaira…“– tento povzdech Julietty, francouzské manželky Gabriela Bagratjana, legendárního vůdce ozbrojeného protiosmanského povstání na Mojžíšově hoře ze slavného románu Franze Werfela Čtyřicet dnů, výstižně zachycuje chápání arménských elit většinou Evropanů té doby. Přitom již minimálně sto let se arménská vysoká literatura a kultura v Osmanské říši orientovala na Západ a většina významných osobností běžně vládla evropskými jazyky a získala vzdělání na německých, francouzských či britských univerzitách.

Kromě Armády dominoval cizí živel všude. Ze 34 konstantinopolských makléřů bylo 18 Řeků, 6 Židů, 5 Arménů a žádný ze 40 soukromých bankéřů registrovaných v roce 1912 v Konstantinopoli neměl muslimské jméno. Zástupci menšin se prosadili také jako právníci, inženýři či lékaři. Řecké a arménské finanční domy spravovaly sultánovy finance, elitní arménská dynastie Baljanových proslula v roli říšských architektů a designérů – kromě několika křesťanských chrámů a desítek jiných budov postavili například paláce Beșiktaș, Beylerbeyi, Çiragan či Dolmabahçe, mešity Küçük Mecidiye, Ortaköy či mauzolea sultánů Mahmuda II., Abdülmecida I., Abdülazize.

Když se v roce 1908 dostala po převratu k moci v Osmanské říši strana Výbor jednoty a pokroku (Ittihat ve Terakki Cemiyeti), zvaná též mladoturci, zavládlo ve společnosti všeobecné nadšení. Mladoturci slibovali reformy, rovnost všech občanů před zákonem a modernizaci země. Není divu, že s novou mocí arménští konstantinopolští politici spolupracovali, a to i po rozsáhlém pogromu v kilíkijské Adaně v dubnu 1909, kdy ve městě a okolí zemřelo na 25 tisíc Arménů a stovky dalších křesťanů.

Panika z „arménské zrady“

Osmanská říše vstoupila do 1. světové války na straně centrálních mocností v listopadu 1914. Její armáda ovšem od samotného počátku čelila problémům. Po mobilizaci trvající téměř půl roku přišla první drtivá porážka, a to od ruské armády v lednu 1915 na Kavkaze v bitvě u Sarikamiše. O život tehdy přišlo na 80 tisíc osmanských vojáků a útěkem se z bitvy – s pomocí arménského oddílu! – zachraňoval také jeden z budoucích architektů genocidy, ministr Enver Paša.

O několik měsíců později se Britové vylodili poblíž Konstantinopole na ostrově Gallipoli a na východě země ve městě Van vypuklo arménské povstání. Mladoturecké vedení země, ohrožované nyní ze západu i východu, podlehlo panice z „arménské zrady“(tj. kolaborace s Ruskem) a rozhodlo se rázně zakročit. Nepotrestalo ovšem údajné viníky, nýbrž celý národ.

V arménské historické paměti se pro noc ze soboty 24. na neděli 25. dubna 1915 vžil výraz „Rudá neděle“(Karmir kiraki). Právě tehdy začalo v Konstantinopoli na příkaz osmanského ministr vnitra Taláta Paši zatýkání vlivných arménských osobností. Ve stejný odešly příkazy také do dalších provincií říše, kde ovšem četnictvo zatýkalo především místní zástupce arménských revolučních stran. V první vlně četnictvo zatklo 235 (270) osob, záhy však byly uvězněny tisíce lidí, jen v Konstantinopoli se na konci května 1915 jednalo o minimálně 2345 jedinců. Valná většina zatčených nepatřila mezi politiky ani nacionalisty a nebyla obviněna ani z žádného válečného trestného činu (třeba sabotáží či špionáže).

Kromě politiků – mj. právníka, poslance a dlouholetého přítel Taláta Paši Krikora Zohraba a poslance Vartkese Serengüliana – byli zatčeni také básník, prozaik a lékař Ruben Sevak, básník Daniel Varužan, spisovatel a veřejný činitel Atom Jaržanian (Siamanto), dále spisovatelé Ruben Zardarian, Hovhannes Telkatinci, Smbat Bjurat, Tigran Čjokurian či feministka Marie Bejlerianová. Všichni byli zavražděni již v roce 1915.

Arménská Golgota

Arménskou elitu zatýkání zastihlo zcela nepřipravenou. Podle slov biskupa Grigorise Balakiana, jenž byl rovněž zatčen a deportován, nicméně genocidu přežil a napsal o ní nadmíru cenné memoáry nazvané Arménská Golgota, téměř nikdo ze zadržených „nedokázal pochopit závažnost nebezpečí, které jim hrozilo“.

Z Konstantinopole putovali do vězení ve městech Ayaș a Çankiri. Jakmile dorazili na místa určení, začaly výslechy. Ty většinou prováděli členové tzv. Speciální organizace (Teșkilat-i Mahsusa), polotajného uskupení řízeného mladotureckou stranou a zodpovědného za největší masakry Arménů. Část těch, kdo přežili kruté mučení, pak vláda poslala dále do vnitrozemí, kde nadále umírali.

Zatčení, uvěznění a eliminace arménských elit však představovaly pouze první fázi genocidy. Na konci května 1915 mladoturecká vláda přijala „Zákon o deportacích“(Sevk ve Iskân Kanunu) a o několik dní později začalo masové vyvražďování a vyhánění Arménů z východních provincií a ostatních částí říše. Muže v armádě přeřadili do pomocných oddílů a postupně vyvraždili; ty, co nepodléhali deportacím, většinou vojáci a četnictvo přesunuli za město a tam podřezali či zastřelili. Ženy, děti a staré lidi odvedli v transportech smrti – na některých trasách přesahovala úmrtnost přes 90 procent.

V syrské poušti, kam transporty došly, pak Arméni umírali v koncentračních táborech – za „arménskou Osvětim“se označuje místo Deir ez-Zor, kde našlo smrt na 200–300 tisíc osob. Deportace nikdy neměly za cíl relokaci obyvatelstva, jak tehdy tvrdilo mladoturecké vedení a tvrdí dodnes turečtí politici a někteří vědci. Od samotného počátku se jednalo o likvidaci podstatné části národa. V letech 1915–1916 tak zemřelo podle různých odhadů 800–900 tisíc Arménů. K těmto ztrátám na lidských životech pak musíme ještě přidat „přidruženou genocidu“Asyřanů/Syřanů a vyvražďování a vyhnání Řeků.

Mezi zatčenými intelektuály byl také světově proslulý hudební skladatel, hudebník, zpěvák a folklorista Komitas (Soghomon Soghomonjan, 1869–1935). Hudební vzdělání, které získal v Edžmiacinu, Tbilisi a v letech 1896–1899 také na Humboldtově univerzitě v Berlíně, mu otevřelo jak svět klasické hudby, tak hudby lidové (sbíral arménské, ale i kurdské písně). Se svým pěveckým sborem slavil úspěchy po celé Evropě. Přátelé z hlavního města neváhali apelovat na nejvyšších místech, aby se mohl vrátit z vyhnanství zpět – kromě amerického velvyslance Henryho Morgenthaua, známého ochránce Arménů a osmanských křesťanských menšin, se za něj přimluvili také turečtí intelektuálové: básník Mehmet Emin Yurdakul a spisovatelka Halide Edipová. Na osobní příkaz Taláta Paši mu byl umožněn návrat.

Z šoku, který během deportace utrpěl, se však Komitas již nikdy nevzpamatoval. Od podzimu 1916 pobýval v konstantinopolské nemocnici Hôpital de la paix, kde jednomu z přátel řekl: „Chci být se svým lidem, chci své klíče, chci svůj dům, chci své osobní věci, chci svůj stůl… Co se stalo s mým kuchařem? Kde je můj klavír? Kde jsou mí studenti? Kdo jim dal svolení to udělat?“

V roce 1919 Komitas odjel s pomocí přátel z Brity ovládané Konstantinopole do Paříže. Zbytek života strávil na psychiatrické klinice na pařížském předměstí Villejuif, neschopný tvorby. V roce 1935 zde také zemřel a o rok později byly jeho ostatky převezeny do Jerevanu a pohřbeny na hřbitově Pantheon, který dnes nese jeho jméno. Přestože Komitas genocidu svého národa přežil, stal se tragickýmmementem a v jistém smyslu i symbolem celé arménské genocidy.

Pro současné bádání v oblasti arménské genocidy a šířeji „křesťanského holo- kaustu“v Osmanské říši v letech 1914–1923 znamenají zásadní přínos vědci tureckého či kurdského původu, kteří se nedrží státního popíračského narativu. Není ovšem náhodou, že většinou žijí a pracují mimo Turecko. Jejich knihy nejen vyvracejí oficiální stanovisko, ale přinášejí zcela nové pohledy – řadí se k nim například Fatma Müge Göçeková, Selim Deringil, Ugur Ümit Üngör a především „Sherlock Holmes“genocidních studií Taner Akçam.

Právě Akçam, jenž působí na Clarkově univerzitě v americkém Worcesteru, se počátkem tohoto roku postaral vydáním knihy Příkazy k zabíjení (Killing Orders: Talat Pasha’s Telegrams and the Armenian Genocide, Palgrave Macmillan) o mimořádnou senzaci. Definitivně totiž prokázal pravost tzv. Talátových telegramů, tedy dokumentů, jež ve svých memoárech vydaných po válce otiskl s pomocí arménského novináře Arama Andonjana (1875–1952) Naim Efendi, osmanský byrokrat z aleppského oddělení úřadu pro přesídlování osob, jež zajišťovalo chod transportů smrti a dostávalo příkazy přímo z Konstantinopole. Turecká strana je považuje za falza a do značné míry právě na nich založila svou kampaň, v níž opakuje argument, že se „nenašel ani jeden příkaz na likvidaci Arménů“.

Neudržitelnost argumentace vyvstane s plnou silou ve srovnání – copak by dnes někdo popíral židovský holokaust jen proto, že by k němu neexistovaly „oficiální příkazy“?

Na počátku 20. století v elitě osmanské společnosti zcela dominoval nemuslimský prvek. Arméni, Řekové, Židé, Levantinci a zahraniční obchodníci ovládali mimo jiné ekonomiku, Arméni převážně kulturu. Turci dominovali armádě a politice. Půda pro první genocidu dvacátého století byla načechraná. Teprve letos prokázal turecko-německý vědec Taner Akçam pravost tzv. Talátových telegramů, dokazujících, že transporty smrti byly řízeny přímo z Konstantinopole

Paradoxy společných dějin

Dějiny Arménie byly odnepaměti svázané tisícerými vazbami s velkými civilizacemi Středozemí, Blízkého východu a Kavkazu. Když v roce 301 Arméni přijali jako první národ na světě křesťanství za státní náboženství, čímž ukázali budoucí směr další velké civilizaci, Řím se stále úporně modlil ke svým pohanským bohům…

Navždy zřejmě zůstane paradoxem našich společných dějin, že se do historické paměti Evropy a světa poprvé otiskla až genocida arménského národa v letech 1915–1916. Memento, které s sebou přinesla, ovšem tehdy nebylo vyslyšeno a dvacet let od zahájení první genocidy 20. století se starý kontinent stal svědkem genocidy nejstrašlivější – židovského holokaustu. A nepomohlo ani to, že na tragédii jednoho starobylého národa upozorňoval již v roce 1933 v nesmrtelném románu zástupce jiného významného a pronásledovaného národa – pražský rodák Franz Werfel.