Profesor klotových rukávů

máhající (samozřejmě nikoli zadarmo) s vypracováním formálně dokonalých projektů. To platí především pro „bruselské“projekty, které většinou vyžadují zapojení značného počtu účastníků z různých zemí (to je téma pro nějaký příští samostatný článek).

Grantová loterie

Většina z nás, kdo slouží v odborných komisích posuzujících grantové přihlášky, se asi shodne, že prakticky stoprocentně uspějí opravdu vědecky výborné projekty a neuspějí projekty špatné. Většina projektů však patří do „šedé zóny“v zásadě dobrých, i když ne vynikajících projektů, u kterých v podstatě nelze objektivně rozhodnout, které by podporu dostat měly a které ne. Rozhodování je pak v podstatě „loterií“– záleží na tom, jestli někdo vyfasuje náročnějšího oponenta než jiný, případně na nějakém jiném podružném faktoru. Nejspravedlivější rozhodování o této kategorii projektu by asi bylo losování...

Kapitola sama pro sebe je byrokratické vylučování projektů ještě před odborným posouzením na základě často malicherných formálních chyb; to mě (a nejen mě) obzvláště hněte.

Velkým problémem, který výzkumným institucím přináší absolutní závislost badatelů na grantových prostředcích, je tematická roztříštěnost a nestabilita. Finanční prostředky dostupné pro typický grantový projekt jsou dosti omezené. Pokud se tedy chce nějaká i nepříliš velká skupina „uživit“, musí sehnat několik grantů, které se pochopitelně nesmějí týkat stejného tématu. Proto je třeba buď umně vymýšlet projekty tak, aby vypadaly odlišně, i když tomu tak ve skutečnosti není, nebo těkavě pracovat na několika oddělených tématech.

Dost často se stane, že i kvalitní výzkumná skupina v důsledku výše zmíněného „pololoterijního“systému neuspěje ve snaze nahradit končící grantovou podporu. To může být malá tragédie, protože přechodná institucionální výpomoc je v situaci napjatého rozpočtu obtížná, ne-li nemožná.

Pracuje-li badatel na nějakém grantovém projektu a po roce či dvou se ukáže, že původní záměr příliš nesplňuje, čekalo by se, že projekt zastaví. To ovšem z pudu sebezáchovy nikdo neudělá – raději bude dál pokračovat v nanicovatém projektu po celou plánovanou dobu, vyplodí pár „nic moc“publikací a tím formálně uspokojí poskytovatele podpory.

Ani ta selekce nejkvalitnějších týmů náročnou grantovou soutěží nakonec příliš nefunguje – když badatel ví, že neuspěje u nejnáročnější grantové agentury (jakou se – po zrušení Grantové agentury Akademie věd – stala Grantová agentura České republiky), zkusí to u nějakého mnohem méně náročného resortního poskytovatele. S vynaložením dostatečné vytrvalosti a námahy se nakonec dostane skoro na každého...

To, že badatelé tráví neúměrně velké množství času sepisováním projektů, průběžných zpráv a posuzováním jiných projektů, samozřejmě není žádná česká specialita; stejně, ba ještě hůře je tomu i v ostatních zemích. Ve vyspělých státech ovšem existují instituce, ve kterých institucionální prostředky úplně, nebo alespoň téměř úplně jejich badatelům postačí, takže nepotřebují shánět grantové prostředky a mohou se soustředit na vědeckou práci.

Mezi takové státní či veřejnoprávní instituce patří například americké Národní ústavy zdraví (NIH), britské ústavy Medical Research Council, ale do značné míry i německé ústavy Společnosti Maxe Plancka, u kterých institucionální financování představuje kolem 85 procent celkového rozpočtu. A samozřejmě sem můžeme zařadit i početné výzkumné instituce podporované ze soukromých a nadačních zdrojů (například britský Cancer UK).

Po dnes již mnohaletých zkušenostech jsem tedy čím dál tím více přesvědčen, že bychom mohli zkusit radikální změnu financování výzkumu – výrazně posílit institucionální složku na úkor té „účelové“.

Takové řešení by samozřejmě kladlo výrazně větší nároky na šéfy výzkumných institucí, kteří by museli zajistit „spravedlivou“(což může, ale rozhodně nemusí znamenat „rovnostářskou“) distribuci prostředků mezi jednotlivé výzkumné týmy. Skutečně spravedlivé rozdělení institucionálních prostředků by mělo být založeno na zhodnocení perspektivnosti jednotlivých týmů a na jejich dosavadní vědecké produktivitě.

To by samozřejmě muselo vycházet (alespoň ve mně blízkých přírodovědných oborech) především ze scientometrických údajů (kolik publikací v jak kvalitních odborných časopisech a s jakým citačním ohlasem již ten který badatel a jeho tým vytvořili).

V rámci takového systému by se snadno dala zajistit i mimořádná podpora pro absolutně špičkové týmy – skvělým příkladem, jak to dělat, je Praemium Academiae, udělovaná Akademii věd ČR. V jejím rámci nejlepší vědci dostanou prostředky na dobu šesti let a mají v podstatě volné ruce na zkoumání něčeho, co považují za podstatné.

V takovémto systému by samozřejmě zásadní roli musela hrát pravidelná náročná nezávislá evaluace výzkumných institucí, která by zabránila „zbahnění“systému, jenž by snadno mohl sklouznout k nepřijatelnému rovnostářství nebo naopak ke zvýhodňování kamarádů šéfa instituce.

Nepřerostl nám už nynější grantový systém podpory základního výzkumu přes hlavu? Zdá se, že je čas na změnu. Pracuje-li badatel na grantovém projektu a po roce se ukáže, že původní záměr nevychází, měl by projekt samozřejmě zastavit. To ovšem z pudu sebezáchovy nikdo neudělá.

Juniorská liga

Jiným, vlastně komplementárním řešením by bylo rozdělování účelových prostředků na základě pouze velmi stručných projektů, jejichž příprava by zabrala podstatně méně vzácného času badatelů. V nich by se v zásadě pouze deklaroval zásadní směr výzkumu (například „teorie chemické vazby“, „biologie kmenových buněk“nebo „dějiny ženského emancipačního hnutí“), vycházející více či méně z dosavadního výzkumného zaměření daného badatele. Pro rozhodnutí o přidělení grantových prostředků by samozřejmě zásadní roli hrálo to, jak úspěšný byl navrhovatel v minulosti, co již dokázal.

Ani zde by se posuzovatelé samozřejmě neobešli v prvé řadě bez moudře posouzených scientometrických údajů (opět mluvím hlavně o velkých přírodovědných oborech).

V takovém systému by zdánlivě byli znevýhodněni začínající mladí badatelé. Nemyslím, že by to musel být problém – snadno by se dal vyřešit zavedením (již existující) kategorie juniorských grantů, ve které by spolu soutěžili věkově srovnatelní uchazeči, kteří by ovšem již měli mít za sebou nějaké výsledky z doby svého doktorského studia a postdoktorálních pobytů v zavedených laboratořích.

Jsem přesvědčen, že taková zásadní změna principu financování základního výzkumu by vedla ke zvýšení efektivity, protože by ušetřila spoustu nesmírně cenného času vědců, ale i hodně peněz spotřebovaných na administraci grantových agentur a příslušných resortních odborů poskytovatelů výzkumných programů.

Jsem ale realista a uvědomuji si, že tento návrh nemá šanci uspět. Snad by ale alespoň stačilo, aby se zastavil dosavadní trend k „ideálu“postupné likvidace institucionálního financování.