Šalamoun jde přímo za chobotem
„Celé moje dílo je meditací o omylu,“
ník všeho portugalského, napsal v roce 1993 slavnou novelu Jak tvrdí Pereira, v níž se vrací do Lisabonu roku 1938. Konzervativní novinář, vdovec Pereira, spravuje kulturní přílohu deníku, kde tiskne vlastní překlady francouzských katolických autorů, pije hodně citronády, jí omelety s bylinkami, rozmlouvá s fotografií zesnulé manželky a jinak se o nic nestará – nechce se starat. Ale okolnosti – setkání s dvojicí mladých revolucionářů – ho donutí udělat odvážný čin, což rázně ukončí jeho dosavadní poklidný život v portugalské metropoli.
Dá se tento příběh brát jako vysvětlení či aspoň ospravedlnění toho, že José Saramago byl komunistou? Byla to logická reakce na salazarovský režim? Mimochodem, v roce 1986, kdy byl hlasitě proti vstupu Portugalska do evropských struktur, napsal román Kamenný vor, v němž dopustil odtržení Pyrenejského poloostrova od Evropy a jeho doplutí, přiražení k Jižní Americe. Což je z pohledu portugalského autora symbolické, jelikož tento kontinent je rovněž velmi náchylný k levicovému poblouznění – opět často v reakci na pravicové hrůzovlády, třeba na tu Pinochetovu v Chile.
Možnost nemožného, sny a iluze, to je téma mých románů,“řekl příznačně José Saramago. A rovněž: „Celé moje dílo je meditací o omylu.“Otázka je, jestli i o omylech vlastních. Protože stejně jako oni francouzští intelektuálové – a bohužel na rozdíl od těch československých – měl portugalský nobelista to štěstí, že mohl být komunistou v zemi, kde komunistický režim nikdy nevládl.
Kdo chce koho ukřižovat
Lidé opravdu nejspíš po demokracii nežhnou tolik, jak by se mohlo zdát. A zřejmě ani nejsou v průměru tak chytří, aby je nelákalo pohodlné spočinutí v náruči nesmlouvavého otce. Jak jinak si vysvětlit, že v roce 2007 byl Salazar v anketě vyhlášen největším Portugalcem, který kdy žil. A loni byl pro změnu za největší ruskou historickou osobnost v obdobné anketě vyvolen Stalin...
To, že by spisovatel byl členem nějaké politické strany, se dnes alespoň v našich zeměpisných šířkách zdá divné – podezřelé. Na druhou stranu zní logicky, že když už umělec k něčemu tíhne, pak k levici. A k levicovým autorům tíhla vždy též Švédská akademie, jež uděluje Nobelovu cenu. Můžeme tak spekulovat, jakou roli v tom, že toto ocenění obdržel přesně před dvaceti lety José Saramago, hrál fakt, že byl angažovaným levicovým autorem, a pak i to, že dosud opomíjené Portugalsko bylo „na řadě“. Oceněn byl každopádně za dílo, jež „nám skrze podobenství nesená představivostí, soucitem a ironií dovolují pochopit unikavou realitu“.
Otázkou rovněž je, jestli by k nám bez Nobelovy ceny vůbec Saramagova díla kdy doputovala, protože všechny čtyři dosavadní překlady přišly až poté. Jestli by nezůstal pouze oním portugalským komunistou, který nejvíce proslul skandálem kolem románu Evangelium podle Ježíše z roku 1991, jenž se zmíněnou ironií přepisuje novozákonní radostnou zvěst. Bůh a ďábel zde vyjednávají o zlu, Ježíš má pochybnosti o svém poslání, nejprve je ukřižován Josef a Ježíš s Marií ho snímají z kříže.
Tento román měl za Portugalsko soutěžit o – jaká to ironie – evropskou literární cenu, církev ovšem dosáhla toho, že ministerstvo zahraničí úmysl vetovalo. Teprve po protestech bylo Evangelium podle Ježíše do nominací znovu vysláno. Samotný spisovatel byl každopádně tak disgustován, že se s manželkou odstěhoval na Lanzarote – žil tedy ve „vyhnanství“tam, kde mnoho lidí touží strávit dovolenou.
Mlčím – nemám co říct
Když už byla zkraje řeč o Antoniu Tabucchim, ten je autorem i další slavné novely, Indického nokturna, v níž je patrný silný vliv Fernanda Pessoy (1888–1935), jenž proslul tvorbou pod různými jmény, takzvanými heteronymy. Ani José Saramago se tomuto velikánovi portugalské literatury nemohl vyhnout. V roce 1984 vydal Rok, kdy zemřel Ricardo Reis, v němž Fernando Pessoa rozmlouvá s alter egem z vlastní básnické sbírky. Ricardo Reis totiž bylo jedním z oněch heteronym.
Fernando Pessoa se však nakonec zdá být daleko modernějším literátem než José Saramago. Neboť autor Evangelia podle Ježíše byl nejen členem komunistické strany, ale také pocházel z chudé rodiny, takže se musel vypracovat, dále psal ona podobenství a neustále byl proti systému… To všechno mu na druhou stranu mohou současní autoři, kteří by chtěli dosáhnout pořádného společného zásahu či aspoň skandálu, závidět.
Vedle toho je však třeba zmínit rovněž Saramagovu starosvětskou poctivost k sobě samému a ke svému dílu. V pětadvaceti letech publikoval debutový román Země hříchu, ovšem následně se téměř na dvě desetiletí odmlčel, neboť si nad úvodními stránkami dalšího románu uvědomil, že vlastně nemá co říct. Začal tedy překládat, a později se věnoval i novinařině. Po dvaceti letech mlčení ale už jeho spisovatelský přetlak explodoval
Dílo Josého Saramaga začalo v českých překladech vycházet až poté, co portugalský spisovatel obdržel v roce 1998 Nobelovu cenu. Přesto ve zdejším literárním prostředí zatím příliš nezdomácnělo. Možná to změní nyní do češtiny přeložené Putování jednoho slona. Rozkošný příběh, při jehož psaní se autor inspiroval skutečnou událostí ze 16. století.
v řadě básnických sbírek, divadelních her a románů.
Česky nejprve vyšel v roce 2002 v edici Nobelova cena nakladatelství Odeon román Pamětní spis – a to s pozměněným titulem Baltazar a Blimunda –, v němž se autor vrací do 18. století. Tento milostný příběh je čtenářsky nejoblíbenějším Saramagovým dílem, dokonce podle něj italský skladatel Azio Corghi složil operu Blimunda. Portugalský spisovatel používá historii k poučení svých nepoučitelných současníků, nejedná se tedy o klasický historický román.
Následně nakladatelství Plus vydalo v roce 2010 román Slepota (1995), v němž lidé dočasně začnou vidět jen bílou barvu. Právě zde byli někteří čtenáři Saramagovým podobenstvím znuděni – ano, rozumíme, lidé de facto „oslepli“, což znamená, že jsou k mnoha věcem slepí či jsou dokonce zaslepení, ale kvůli tomu máme číst čtyři sta stránek? O rok později pak česky vyšel znovu v Plusu vůbec poslední autorův román Kain (2009), v němž portugalský svéhlavička opět provokativně převypravuje biblický námět.
Slepotu i Kaina přeložila LadaWeissová, jež je podepsána i pod čerstvým převodem Putování jednoho slona, prózy z roku 2008. Tu vydalo opět nakladatelství Plus, a to ve své Pestré řadě – velmi pěkně graficky vypravené edici s příjemným formátem, kde bylo publikováno již několik opravdu skvělých textů, mimo jiné Na vodě Penelope Fitzgeraldové, Nájemníci pana Moonblooma Edwarda Wallanta či Desátého prosince George Saunderse. Albatros Media, pod který Plus patří, ale nedokáže tuto kvalitu dostat ke čtenářům, a tak často Pestrá řada nebývá na knihkupeckých pultech příliš patrná – vidět trestuhodně bývá spíš až v knižních výprodejích.
Triumf a zapomnění
Třeba ale právě vydání Putování jednoho slona – s přitažlivým obrázkem chobotnatého zvířete na obálce – změní nejen čtenářské vnímání díla Josého Saramaga, ale i Pestré řady. Je to drobný příběh o tom, jak je slon indický darován v 16. století portugalským králem Maxmiliánu II. Habsburskému. V důsledku toho sledujeme zdlouhavou a nesmyslnou cestu onoho obrovského zvířete z Lisabonu až do Vídně.
Jistě, jde opět o návrat do historie, o meditaci o omylu, přesněji o nesmyslných výmyslech mocných: „Poslyš, mahute, co budeš v té vídni se slonem dělat. Pravděpodobně to samé, co v lisabonu, nic důležitého, odpověděl subhro, ulice budou plné lidí, chvíli nám budou tleskat, a pak zapomenou, to už je život, triumf a zapomnění.“Vesničané po cestě jsou naopak ze slona Šalamouna tak paf, že ho považují za ztělesnění Boha.
Vyprávění – bez velkých písmen, ta pouze naznačují začátek přímé řeči – působí lahodně, skoro by se chtělo říct „vančurovsky“, jako by sloní těžkopádnost mělo vyvažovat až rokokové cupitání vět. A stejně tak by se snad dalo říci, že Putování jednoho slona se řadí ke „smířlivým“pozdním dílům – třeba vedle Pobertů Williama Faulknera či Monsignora Quijota Grahama Greena.
Je to ten drobný, nepříliš ambiciózní text, který se nenápadně stává velkým: „Zjistil jsem, že jsem na tom stejně jako slon, jedna část mne se učí a druhá si toho, co se ta jedna naučila, vůbec nevšímá, a čím déle jsem na světě, tím je ta nevšímavost silnější.“
Stejně jako francouzští intelektuálové měl portugalský nobelista to štěstí, že byl komunistou v zemi, kde jeho strana nikdy nevládla