Zač vděčíme babkám pupkořezným

Kungská žena typicky prodělá čtyři pět porodů. Ideálem tvrdých žen v Kalahari je zvládnout to sama; kousek od vesnice, do polštáře z písku, z listí. Ale první pláč novorozeněte je i tam znamením, že se o ni mají příbuzní postarat: pomoci s vypuzením placenty, s přeříznutím šňůry i s otřením miminka. A pak jdou domů.

Lidé se rodí všude, ovšem různě; kultura porodnictví se liší. Porodní báby vítaly na svět nejen Slovany, ale i mezoamerické Aztéky, u nichž musely dítě omýt, oddělit pupečník a vyřknout obřadné formule. Baribky v Beninu dokazovaly svou cenu porodem mlčky, bez křiku. A liší se i polohy, v nichž ženy rodí! Zapomenutou, ale fascinující prací jsou v tomto ohledu Porody primitivních lidí (1882) z pera George Julia Engelmanna, jenž mimo jiné srovnal pozice různých etnik: maminky tlačily vestoje (u Lakotů-Brulé i v manželově náručí), vkleče (Mongolky), vsedě (Austrálky), vleže (na Sumatře), u kůlu (Černonožci), na židli (Osmané), ale i ve dřepu (starý Egypt).

Porod je zásadním rituálem přechodu; něco nového se začíná, někdo nový se do svazku lidí přijímá, ale je to i risk – život je na obzoru, ovšem také v ohrožení. Proto tomu lidé všech dob věnovali tolik pozornosti, souvisejících pověr, pravidel a zákazů. Těhotenství – a porodu zvláště – se týkají četná omezení pro rodičky: žily třeba i v odloučených chýších.

Z kapitol pragynekologie

O pomocnicích rodiček referují už nejstarší psané záznamy, zákoníky z Mezopotámie. Víme proto, že existovala svobodná povolání, k nimž se řadili lidé, kteří za mzdu či odměnu prováděli určitá díla, úkony. Babyloňané užměli své lékaře (akkadsky asu-m), kteří měli zákonem stanovené nároky, ale také zodpovědnost. „Sem patří i pomocnice při porodu š/tabs tum, sumersky šá-zu čili ‚žena znalá mateřského lůna‘,“uváděl Josef Klíma v jedné z prací věnovaných Chammurapiho a dalším zákonům (1979).

Ve 4000 let starém zákoníku měla dokonce i kojná ( mušéniqtum) určená svá práva a povinnosti. Pokud jí dle paragrafu 194 zemřelo svěřené dítě, protože bez vědomí rodičů živila ještě jiné, mohla být potrestána „odříznutím prsů“. Přesně byly popsány i tresty za způsobení potratu nárazem či bitím těhotné ženy (pokuta deseti šekelů za plod, paragraf 209).

Dívky ve starověkém Egyptě se vdávaly brzy, po dosažení puberty a první menstruace. Běžně mívaly děti každé tři roky po sobě, ale novorozenecká úmrtnost byla vysoká. „Zdá se, že ženské lékařství bylo výhradní doménou žen, pravděpodobně zkušených porodních asistentek. Přítomnost porodních bab je doložena na mnoha reliéfech, není však zřejmé, zda šlo o specializované báby, které se živností živily a byly zvány k porodům do domácností. V písemných dokladech nenajdeme žádné výrazy, které by profesi jednoznačně potvrzovaly, i když někteří odborníci připustili, že při porodu mohly asistovat ženy označované jako služebnice Hekety, tedy bohyně spojované s porody,“píše Hana Vymazalová s Eugenem Strouhalem ve výtečné knize Lékařství starých Egypťanů I (2010).

Egyptologové dodávají, že vyobrazení porodů na chrámových reliéfech většinou zachycují (idealizovaný) moment zrození boha či krále, kde v roli porodních asistentek vystupovaly bohyně – tak jako při zpodobnění porodu z ptolemaiovské doby, který probíhal ve dřepu, přičemž rodičku podpírá (z obou stran na- jednou!) bohyně Hathor. Jediný zápis „porodní situace“pochází z povídky v papyru Westcar, kdy veleknězova manželka Rudždžedet rodí trojčata, budoucí krále. Pomáhají při tom hned tři bohyně: Eset a Nebthet ji podpírají a Heket (ta s žabí hlavou) urychluje porod... Vědci se domnívají, že ke komplikovaným případům byl jinak povolán praktický lékař, nikoliv specialista. O tom, zda to byly ženy-lékařky, lze jen spekulovat – historicky jich je totiž doloženo jen pár, včetně „přednostky“Pesešet z 5. až 6. dynastie, asi nejstarší známé lékařky dějin. Starala se zřejmě o zdraví královny matky. Obeznámenost s anatomií rodidel dokazují i spisy, kde je děloha nazývána idet a plod meset – od slova mes, „rodit“.

Řekyně či Římanky mívaly za život běžně mezi čtyřmi a šesti dětmi. Aby riskantní zrod života proběhl zdárně, pomáhaly při slehnutí babky znalé „ženských věcí“. Informace o nich nejsou valné, poněvadž se zachovaly jen kusé zprávy na náhrobcích (z Říma je známo nejméně šestnáct epitafů na počest porodních bab), na výjevech (třeba v Ostii) a také v pár textech. Sórános z Efesu, jenž znal hruškovitý tvar dělohy, vynalezl nástroj na protrhávání blan a doporučoval rodit na porodnické židli, sepsal ve 2. století učebnici Gynaikologia čili o umění porodnickém a nemocech ženských. V ní adeptky babického umění popsal: měly být gramotné, s dobrou pamětí, prácemilovné, robustní, a navíc „s dlouhými štíhlými prsty a krátkými nehty“.

Ze středověku až po hi-tech

Jak to tak bývá, urozenější a bohatší lidé si mohou dovolit lepší služby. Předloni publikoval Antonín Pařízek z Univerzity Karlovy v časopise Česká gynekologie s historiky studii, v níž tvrdí, že první známý císařský řez, při kterém přežila matka i její dítě, byl pravděpodobně učiněn již v roce 1337 – a to přímo na dvoře českého krále Jana Lucemburského! Rodičkou byla jeho druhá choť Beatrix Bourbonská a dítětem Václav, bratr Karla IV. Zákrok, který ještě v 19. století nepřežila drtivá většina maminek (kvůli šoku, vykrvácení či infekci), zvládla Beata spíše náhodou, s pomocí Boží – a pražských ranhojičů. Podle autorů tomu nasvědčuje pět nepřímých důkazů, kromě jiného zvláštní zápisy z kronik či korespondence.

Prostí lidé spoléhali na pomoc zkušených „fušerek“; z babictví se stala řádná profese až v osvícenství. Na vesnici se často stávalo, že „těžká hodinka“přišla na matku klidně i při práci venku, cestou na pole anebo při pečení. Samotné slehnutí, kdy dítko přichází na svět, se odbývalo nejčastěji na lůžku; pomáhala bába babicí, hebama či bába přísežná (od 18. století skládaly i zkoušky v oboru). Ženy z rodiny ohřívaly vodu, chystaly prádlo, z pověrečnosti rozmotávaly uzly v domě a odháněly manžela i děti pryč... Péče po porodu byla věnována placentě, nadané léčivou mocí, které se říkalo koláč. Dívky se jejími kousky potíraly, i na dítka se kreslila znamení. Z délky pupeční šňůry se dítěti věštila délka života; sušený kousek se uchovával pro štěstí. Matce po porodu se říkalo, že „se zbořila“.

Ve městech přibývalo zvláštních porodnic: v Göttingenu vznikla roku 1751, v Kodani 1761, v pražském domě U Montagů fungoval od roku 1787 péčí Jana Meliče ústav pro chudé rodičky. Dva roky nato zahájila činnost veřejná porodnice u kostela sv. Apolináře. Jak vypadala? „Po otevření měla kapacitu padesát lůžek pro ženy a dvojnásob postýlek pro děti. Jako všechny nové porodnice v monarchii, i pražská musela mít dva vchody, veřejný a tajný pro rodičky, které chtěly zachovat inkognito. Zde se také odkládala nechtěná děťátka – nalezenci, o něž pak bylo pečováno, než byli převedeni do sirotčince,“uvádí kniha Pražské špitály a nemocnice (1999). Tehdy tam působila jedna bába, jedna pomocnice a tři opatrovnice (jež k těžkým případům volaly chirurga).

Ovšem - u poté, co tam vznikla na Hlávkův návrh zemská porodnice, se už pod dohledem desítek lékařů a hi-tech metod rodí zdraví Matyášové a Tadeášové.

„Je to kluk!“Kate, vévodkyně z Cambridge, potřetí nadchla svět. A hned po porodu se ukázala v plné kráse. Deník The Washington Post raději ženy ujistil, že to není běžné, že se tím nemusejí stresovat... Vzápětí přinesl zpověď Samíry N., porodní báby, jež musela rodit děti Islámskému státu (IS). Způsoby, jak přijít na svět, jsou různé. Povinnosti měla i kojná ( Pokud jí zemřelo svěřené dítě, protože bez vědomí rodičů živila ještě jiné, mohla být potrestána odříznutím prsů.

Autor je etnolog a historik kultury