Rock podle partitury?
V pátek 27. dubna v pražské O areně vystoupil bývalý šéf Pink Floyd Roger Waters a pro velký úspěch si totéž zopakoval i v sobotu. Bez podstatnější změny. Protože to, co Waters předvádí, není rockový koncert. Je to divadelně-filmové představení. Možná až příliš dokonalé.
Vrcholem recenzentské zbabělosti je napsat něco v tom smyslu, že „kdo to má rád, tomu se to líbí, kdo to rád nemá, tomu se to nelíbí a obojí je správně“. Ale reflexe Watersovy tvorby patří dlouhodobě, nikoli jen u aktuálního světového turné Us + Them, k výjimkám toto pravidlo potvrzujícím. Protože pokud člověk patří k fanouškům Pink Floyd, případně i jeho sólové dráhy, což je hudebně totéž, nemohl najít na koncertě jedinou hnidu. Pokud je ve vztahu k Floydům chladnější anebo se pokusí o nějaký druh nadhledu, musel si položit nějakou tu otázku. A obojí bylo skutečně správně.
Podle partitury
Každá hudba má nejen svoji autorskou a interpretační kvalitu (v případě Rogera Waterse a samozřejmě i jeho muzikantů klobouk dolů) a měla by mít i nějaké poselství (Waters patří k hrstce světových hudebníků, kteří si na téhle linii tvorby vždycky dali proklatě záležet), ale také smysl. A je namístě se ptát: má opravdu smysl už desítky let objíždět svět s hudbou, ve které je nejen každý tón předepsaný do partitur, ale také výraz hudebníků a zejména v případě kytaristů a klávesistů i přesný zvuk nástroje v každém konkrétním partu?
Není ponižující pro hudebníky, jako v případě aktuálního složení Watersovy kapely byli brilantní kytaristé Jonathan Wilson a Gus Seyffert, nevpustit do svého proje- vu ani kus ze sebe? Hrát do puntíku sóla ve stylu „David Gilmour Revival“? Pink Floyd nejsou Mozart nebo Beethoven. Jejich hudba, aby si udržela svoji hodnotu nejen ve smyslu milníku vývoje, by se měla v čase aspoň trochu proměňovat. Je to přece rock, v němž by největší sílu měl mít právě prožívaný okamžik a z něj vycházející inspirace.
„Trump je prase“
Tolik k „filozofii koncertu“. Kdo neměl potřebu se nad ní zamýšlet, a takových v hale nepochybně byla zcela drtivá většina, užíval si věcí, které v O Areně nezažívá každý den. Takže například zcela perfektní zvuk včetně u Waterse tradičních kvadrofonních efektů. Působivé pódium, jehož zadní prospekt tvořilo obrovské pro- jekční plátno, na něž byly promítány filmové předtáčky, jež ve většině případů náladu každého songu umocňovaly.
Některé režijní nápady byly spíš diskutabilní, jako když se nad plochou hlediště o pauze ocitla kulisa coby nápodoba londýnské elektrárny Battersea, známé z obalu alba Animals (z něhož se také na začátku druhé půlky koncertu hrálo). Nejenže bránila části publika ve výhledu na pódium, ale hlavně působila tak trochu jako součást maňáskového divadélka. A tradiční watersovská proprieta, létající nafukovací prase s víceméně aktuálními nápisy, to už je, s prominutím, vyloženě dětinské.
Všechny tyto scénické náležitosti korespondovaly s tím, aby mohl Roger Waters ve druhé půli trochu zahrát na politickou stru- nu. Zejména ve skladbě Pigs, kde se po sérii promítaných výroků současného amerického prezidenta objevila česky psaná tečka: „Trump je prase.“Jediný okamžik, kdy Waters oslovil publikum, byl monolog před prvním přídavkem Mother, který měl opět politický, ale i obecně humanistický obsah. I kdyby v některých bodech s Watersem člověk nesouhlasil (například jeho nenávist vůči Izraeli je hodně na hraně), jeho názory a jejich dlouhodobá prezentace jsou natolik konzistentní, že je nelze než respektovat.
Samotný obsah koncertu tvořily, jak už bylo naznačeno, převážně písně Pink Floyd. Výjimkou byly čtyři ukázky z posledního Watersova alba Is This The Life We Really Want?, které je ovšem tak absolutním floydovským „paj- cem“, že do programu zapadly zcela bez povšimnutí. Nejvíce vytěženo bylo chvályhodně album The Dark Side Of The Moon, jež zaznělo prakticky celé.
Nejsilnějším okamžikem (nepočítáme-li skromné provedení nejkrásnější autorovy písně Wish You Were Here), sice od Waterse známým, ale spolehlivě působícím, bylo finále první poloviny. Na The Happiest Days Of Our Lives nakráčely na pódium děti v kuklách, které si při následující Another Brick In The Wall strhly a proměnily se v pěvecky i choreograficky sehraný sbor, zpívající příslušný part. Tady byla iluze, že se člověk ocitl na konci 70. let, dokonalá a vlastně i vítaná.
Roger Waters