Dva rohlíky a právo na názor

Tenhle sloupek měl původně být jen o tom, jak mě při příchodu do O areny na páteční koncert Rogera Waterse vytočila poměrně arogantní paní u vstupního turniketu. Já ty kontroly jinak vcelku schvaluji, obhajuji je před svými přáteli, v té tlačenici obvykle naštvanými, a říkám, že to beru primárně jako zajištění své vlastní bezpečnosti, protože co člověk ví, kdy nějakému magorovi rupne v hlavě, že. Ale aby mi obsluha turniketů při šacování tašky s káravým výrazem učitelky vylovila igelitový pytlík se dvěma okoralými suchými rohlíky, které jsem si ve vysočanské večerce koupil k snídani, to tedy obhajovat nebudu. Protože tady nejde o bezpečnost, ale jen o buzeraci. A samozřejmě představu provozovatelů občerstvení v O areně, že si tam k té snídani koupím jejich třikrát předraženého buřta, nechám si ho zabalit a ráno si ho ohřeju v mikrovlnce nebo co...

Ale k tomu koncertu chci dodat ještě něco úplně jiného, když už jsem v tom zastávání se. Jak jsem sledoval ohlasy na Watersův koncert na internetu, většina se vyslovovala spíš k jeho politické než hudební rovině. Byl mu vyčítán nadměrný „aktivismus“(evidentní pejorativnost toho slova mi hlava stále nebere). A přitom řada nespokojených komentátorů také psala – vlastně „aktivisticky“– jen o umělcových diskutabilních názorech, jež ovšem jsou dávného data, jak by zjistili, kdyby si o Watersovi něco dohledali. O hudbě skoro ani slovo.

Už jsem to na tomto místě psal několikrát. Bez ohledu na to, zda s dotyčným souhlasím, nebo ne, trvám na tom, že umělec, popmuzikálního v to počítaje, má právo veřejně vyjádřit svůj názor na cokoli a kdykoli.